Násilí, k němuž v současné době dochází v pásmu Gazy, nás může šokovat, ale nemělo by nás překvapit. Logika vývoje, který k němu dospěl, je bohužel historicky v tom nejhorším slova smyslu prověřená: korupce, bezvládí a chaos vedou k volání po vládě pevné ruky, jehož umějí nejlépe využít totalitárně organizované politické síly. Přesně takto se v Německu zrodil nacistický režim, podle stejného vzorce byla nastolena vláda Tálibánu v Afghánistánu. Skutečnost, že palestinské hnutí Fatah nedokázalo využít palestinské autonomie k ničemu lepšímu, než k sebeobohacování a vnitřním třenicím, přivedlo palestinské voliče logicky k volbě dobře organizovaného Hamásu.

Aby bylo zcela jasno: vysvětlení tohoto procesu naprosto neznamená jeho tolerování. Tak jako hospodářský marasmus a bída v Německu za hospodářské krize neomlouvá nacistická zvěrstva, ani chaos na palestinských územích neomlouvá násilnosti ze strany Hamásu, zejména ne pokračující terorizování civilního obyvatelstva Izraele.

Bohužel se ukazuje, že snaha zlepšení politických a bezpečnostních poměrů na Blízkém Východě připomíná kvadraturu kruhu. Zdejší autoritářské a diktátorské režimy si „vypěstovaly“ radikální opozici v podobě islamistů. Politolog Fukuyama ji přirovnal k fašismu, podle mého názoru lze stejně dobře použít přirovnání ke komunistickému hnutí, které ohrožovalo Evropu a posléze svět takřka po celé 20. století. Místo Marxe je zde účelově zkreslený výklad koránu, místo milicí teroristické buňky a místo Moskvy Teherán. Výsledkem je, že při pokusech o nastolení demokratických poměrů nevítězí demokraté (protože byli autokratickými režimy vesměs zlikvidováni), ale islamističtí extremisté, kteří se navíc mohou spolehnout na podporu Íránu. Ty, kdo mě teď chtějí obvinit z neznalosti zásadního štěpení muslimů na vzájemně nepřátelskou sunnitskou a šíitskou větev, musím upozornit, že politický islamismus tyto rozdíly už delší dobu úspěšně překonává, jak dokazuje třeba právě íránská podpora Hamásu.

Z toho ovšem vyplývá, že možnost zhroucení relativně umírněných (alespoň pokud jde o vztah k západnímu světu) režimů není jen problémem Palestiny, ale celého prostoru Blízkého a Středního Východu. Potenciálně si tak lze představit ne zcela nepravděpodobný scénář, že takto padne např. vláda v Saúdské Arábii nebo Pákistánu. V obou případech by se do rukou extremistů dostal značný vojenský potenciál, v případě Pákistánu dokonce jaderný. Události na palestinských územích, které se nás zdánlivě přímo nedotýkají, tak mohou být předzvěstí mnohem závažnějších hrozeb. Vychází mi z toho poměrně jednoduchá rovnice: nestabilita plus radikální islamismus (jako ideologie, která kromě „povinné“ nenávisti vůči Izraeli hlásá tutéž zášť vůči euroatlantickému světu) plus rozsáhlé zbrojní programy (včetně raketových technologií a samozřejmě podezření Íránu z vývoje jaderných zbraní) rovná se potenciální ohrožení bezpečnosti České republiky.

Obrana proti této hrozbě má samozřejmě mnoho složek, včetně zapojení do amerického systému protiraketové obrany. Česká republika samozřejmě nemůže situaci na Blízkém Východě zlepšit, ale byli bychom blázni, kdybychom potenciálnímu ohrožení jen nečinně přihlíželi. Chci věřit, že většina mých spoluobčanů (a samozřejmě kolegů politiků) blázni nejsou.