Člověk se celý život učí. Nikdy mě nenapadlo, že bude někdy nutné obhajovat něco tak přirozeného a samozřejmého. Světe div, je tomu tak: Izrael si musí nárokovat, aby byl uznán jako židovský stát. A palestinští Arabové s tím mají problém.

Ptám se: jak upřímná byla slova Jásira Arafata, který dne 9. 9. 1993 v klíčovém dopise tehdejšímu izraelskému premiérovi Jicchaku Rabinovi napsal, že „PLO uznává právo Státu Izrael na existenci v míru a bezpečí“? Mnozí, byť s výhradami, jsme tomu tehdy uvěřili. A zapomněli se zeptat: jaký státní útvar, když ne židovský, měl Arafat na mysli, proklamoval-li rozhodnutí PLO uznat Izrael?

Je-li ze strany reprezentace palestinských Arabů zpochybněn Izrael jako židovský stát - či národní stát Židů, chcete-li -, pak se v mírovém procesu dostáváme na úplný začátek. Přesněji: před jeho počátek.

Dlouhá desetiletí od svého vzniku usiloval Izrael o to, aby byla uznána jeho existence, resp. právo na tuto existenci. Sotva kdo tehdy pochyboval o tom, že mezi termín „Izrael“ a sousloví „židovský stát“ je možné položit rovnítko. Nyní, více než tři desítky let poté, co osvícený egyptský prezident Sadat jako první z Arabů oficiálně uznal Izrael de iure, diskutujeme o tom, co by mělo být jasnější než vycházející slunce – že tento stát byl, je a musí zůstat státem židovským. Má-li být toto zpochybněno, pak současný blízkovýchodní mírový proces, tak jak je veden a jak je ve svobodném světě vnímán, postrádá smysl.

Není přece možné, aby si Palestinci (kteří z hlediska politické geografie jednostranně usurpovali název celého teritoria pouze pro sebe; Palestinci jsou zrovna tak Židé, Drúzové a další obyvatelé historické Palestiny) nárokovali, že jejich budoucí stát (ponechme nyní stranou jeho opodstatněnost) byl státem arabským a současně aby upírali právo Izraeli být státem židovským. Ledaže, a v tom je skryto čertovo kopýtko, by kalkulovali s tím, že Izrael, stát nikoli židovský, ale židovsko-arabský (pracovní název) se časem díky demografickému vývoji přetvoří ve stát arabsko-židovský (rozuměj s většinou arabské populace). A protože arabský charakter bude mít také jejich budoucí státní útvar („Palestina“), nabízí se otázka, zda tzv. umírněné palestinskoarabské vládnoucí elity neusilují o zničení židovského Izraele (v politickém smyslu) tzv. demokraticko-demografickou cestou (což by ještě umocnil návrat tzv. uprchlíků).

Nabízím hypotézu: To, co se Arabům nepodařilo v letech 1948-1949, případně později, tedy zničit Izrael vojensky, se jim může podařit tak, že v Izraeli získá většinu arabská populace, která se demokraticky ujme vlády a spojí se s arabskou částí Palestiny na Západním břehu a v Gaze. Tím se splní dávný sen předchůdců dnešních arabských politiků: celá Palestina bude arabská (s židovskou menšinou).

Že by to znamenalo konec Izraele jako židovského státu (politický holokaust) je stejně tak jasné jako to, že k něčemu takovému nikdy nedojde. Nicméně v mnoha arabských hlavách je tato vize pevně zakořeněna jako velký sen. Kdyby tomu tak nebylo, palestinskoarabská reprezentace by uznala Izrael jako židovský stát ve stejném okamžiku, v němž by jakýkoliv jeho představitel takovýto požadavek nastolil.

Tomu se ovšem Abbás a spol. urputně brání. Proč asi?

Pikantní na tom je, že stejní palestinskoarabští představitelé, kteří odmítají přiznat Izraeli jeho židovský charakter, sveřepě brojí proti židovské výstavbě na Západním břehu (v Gaze je v současné době ze známých důvodů vyloučena). Důvod? Dle jejich představ bude Západní břeh součástí nového státu - „Palestiny“. A ta přece musí být arabská – vždyť o to od samého počátku tamního konfliktu arabské straně jde.

Ano, je to věc principu. Odmítají-li představitelé palestinské autonomie uznat židovský charakter Izraele, proč by měli izraelští představitelé uznávat arabský charakter „Palestiny“? Z tohoto hlediska mohou Židé na Západním břehu, v izraelské terminologii v Judeji a Samaří, ve výstavbě svých osad s klidným svědomím pokračovat.

Stejskal.estranky.cz