aneb Neustálá mediální válka proti Izraeli

Každoročně v květnu si palestinští Arabové a jejich příznivci připomínají nakbu - palestinskou „katastrofu“, tímto urážlivým termínem označují vznik Státu Izrael. Muslimové v Izraeli i v Judeji a Samaří pořádají masové demonstrace proti samotné existenci Izraele, litují neúspěchu arabských armád z let 1948-1949, kterým se nepovedlo dokončit genocidu Židů, kterou započali němečtí nacisté v Evropě.

Palestinští revizionisté přepisují historii, popírají jasná fakta o neustálé židovské přítomnosti v Zemi izraelské a zamlčují své zločiny proti tamější židovské komunitě, včetně masakru Židů v Hebronu a v Jeruzalémě z roku 1929, pogromů během velké arabské vzpoury z let 1936-1939, při kterých zavraždili stovky Židů, i násilí v průběhu čtyřicátých let. To vyvrcholilo bezprostředně po hlasování OSN, které přijalo rezoluci rozdělující Palestinu na stát židovský a arabský. Židé znovu získali svůj stát „na papíře“, který si museli draze vybojovat. Během „nevyhlášené války“, tj. bezprostředně po přijetí této rezoluce až do vyhlášení nezávislosti Izraele padlo více než 1000 Židů, dalších 6500 přišlo o život během války za nezávislost, kdy Arabové z okolních států Egypta, Sýrie, Jordánska, Libanonu, Jemenu, Iráku a Saúdské Arábie napadli Izrael s cílem úplného vyhnání či vyhlazení veškerého židovského obyvatelstva.

Neomarxisté na Západě s těmito palestinskými protiizraelskými akcemi velmi sympatizují, přitom zapomínají, že arabské země během arabsko-izraelských bojů zabily tisíce „svých“ Židů a dalších více než 850 000 z nich vyhnaly a zabavily jim veškerý movitý i nemovitý majetek. Hlavní rozdíl mezi židovskými a palestinskými uprchlíky je ten, že tzv. Palestinci odešli většinově kvůli četným výzvám arabských armád slibujících jim, že se budou moci vrátit do Svaté země po úplném zničení Izraele, zatímco Židé z muslimských zemí uprchli před brutálním násilím ze strany svých muslimských sousedů.

Palestinští Arabové si mysleli, že po zničení Izraele a vyvraždění Židů získají celou zemi pouze pro sebe, místo toho se usadili v Jordánsku, Sýrii, Libanonu a jinde po celém regionu. Je to celkem logické, jedná se o stejné lidi, se stejným jazykem, náboženstvím a kulturou. Není žádného rozdílu mezi Jordáncem, Egypťanem, Saúdem, Libanoncem či Palestincem.

Většina dnešních Palestinců jsou potomky Arabů, kteří se přistěhovali do Svaté země v 19. století, kdy využili hospodářského rozmachu země způsobeného židovskými a britskými investicemi po pádu osmanské koloniální nadvlády. Ve stejné době se stěhovali i do Saúdské Arábie a Kuvajtu, odkud však kvůli násilnostem a rozvratu, který způsobili, byli posléze vyhnáni. Proč si tzv. Palestinci nepřipomínají také „nakbu“ svých lidí z Kuvajtu, tj. vyhnání 400 000 Palestinců? Místo toho se pokorně omluvili Kuvajtu za svou podporu Saddáma Husajna v průběhu války v Perském zálivu roku 1991. Stejně tak by se měli omluvit Izraeli za pokus a podporu o arabskou genocidu Židů.

Vzpomínky na „nakbu“ jsou důkazem, že palestinští Arabové nechtějí mír s Izraelem, touží pouze po jeho nahrazení Palestinským arabským státem, kde by Židé neměli žádné místo. Umocňují to svým absurdním požadavkem na návrat „palestinských uprchlíků“ na území Státu Izrael, což by pro něj znamenalo rozsudek smrti, protože by se Izraelci stali menšinou ve své zemi. Je nade vši pochybnost, že kdyby válka dopadla opačně a Arabové by porazili izraelský stát, genocidu Židů, kterou započali Němci, by dokonali. Tak to ostatně dokládají jejich slova a především činy.

Na závěr si dovolím jednu malou odbočku k českým dějinám. Jen si na chvíli představme, jak bychom v České republice reagovali, kdyby Němci vždy 7. května každého roku pořádali vzpomínkové akce, které by připomínaly a litovaly porážku nacistického státu, během kterých by mávali vlajkami se svastikami, vykřikovali by antisemitské a protičeské nadávky a tvrdili by, že skutečnými oběťmi druhé světové války byli jen oni, coby vyhnanci z Polska, Československa a Maďarska.