Poslední hřebík do rakve chartúmské deklarace?

Zcela na okraji zájmu českých médií se ocitla zpráva o uzavření mírové smlouvy mezi Izraelem a Súdánem, další arabskou zemí, která se připojila keSpojeným arabským emirátům a Bahrajnu ve snaze normalizovat vztahy s Izraelem. Pravda, je to zatím dohoda předběžná na úrovni hlav států, podléhající ještě schválení súdánského, dosud neustaveného parlamentu, navíc jaksi ve stínu amerických prezidentských voleb a současné koronavirové pandemie, přesto však, dovolím si tvrdit, dohoda velice významná.

Byl to totiž právě súdánský Chartúm, kde v r. 1967 po neslavné porážce v šestidenní válce schválila Arabská liga rezoluci, v níž arabské státy vyhlásily vůči Izraeli troji NE: žádný mír s Izraelem, žádné uznání Izraele a žádné vyjednávání s Izraelem. Tento společný postoj Arabů utrpěl první trhliny, když od něj jako první v r. 1979 ustoupil Egypt a po něm r. 1994 Jordánsko, letos pak po delším mezidobí přistoupily na normalizaci vztahů Spojené arabské emiráty a Bahrajn. Nejčerstvější dohodu se Súdánem můžeme pokládat za symbolický poslední hřebíček do rakve chartúmské deklarace.

Jak k tomu došlo, že Súdán se z bašty protiizraelského odporu mění v zemi ochotnou s Izraelem spolupracovat? Podstatnou roli sehrála změna súdánského režimu, když v dubnu 2019 byl svržen po třicetileté vládě diktátor Omar Bašír, který se podporou al-Kájdy zasloužil o zařazení své země na americký seznam teroristických režimů. Po jeho pádu se Trumpova vláda pustila do normalizace vzájemných vztahů a Súdán dokonce přistoupil na odškodnění amerických obětí teroristických bombových útoků v Keni, Tanzanii a Jemenu částkou 335 mil. dolarů. Dosáhl tak vymazání ze seznamu teroristických režimů. Je nespornou zásluhou Trumpovy administrativy, že přiměla prozatímní súdánskou vládu k jednání s Izraelem i přes odpor domácích radikálních islamistů.

Palestinský předák Mahmúd Abbás, jak se dalo očekávat, označil tento krok súdánské vlády za další „nůž do zad hnutí palestinského odporu“. Není ale divu, že už i arabským státům začíná docházet trpělivost s palestinským vedením, které vytrvale odmítá zasednout k jednacímu stolu s Izraelem. Naposledy odmítlo lednovou Trumpovu „dohodu století“, která nabízela 50 mld. dolarů investic do palestinské ekonomiky, milion pracovních míst pro Palestince a východní Jeruzalém jako hlavní město Palestinského státu. Přijetí takového návrhu by se podle nich rovnalo kapitulaci.

Nevím, jaký jiný výsledek svých dlouholetých ambic mohou reálně očekávat, ale jisté je, že Izrael žádným mávnutím kouzelného proutku ze světa nezmizí a že si svou existenci ubránit dokáže. To, že Palestinci vsadili na podporu z Íránu, se teď obrací proti nim, neboť Írán se stává hrozbou i pro okolní arabské státy, a ty se proti němu staví do společné fronty s USA a Izraelem spíš než na stranu Palestinců.

Otevřenou otázkou zatím zůstává, jak by se změnila americká blízkovýchodní politika, kdyby z voleb vzešel jako vítěz Biden a demokraté. Prozatím ale Trumpův kurz slaví jednoznačné úspěchy a díky němu je dnes Blízký východ zase o něco bezpečnější.