Bílý dům představil „Marshallův plán“ pro Palestince – ti ho však nechtějí

Jen pár dní před úterním začátkem mezinárodní konference o pomoci Palestincům v Bahrajnu zveřejnili Američané polovinu svého dlouho očekávaného návrhu řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Zatímco jeho politickou část svět ještě neviděl, ta ekonomická má být podkladem pro dvoudenní schůzku arabských zemí a Spojených států, jejímž cílem je získat sponzory hospodářských projektů pro Palestince.

Ekonomický plán s názvem Mírem k prosperitě je velmi ambiciózní. Předpokládá investice ve výši až padesáti miliard dolarů do 147 projektů týkajících se palestinské infrastruktury, zdravotnictví, školství či dopravy v průběhu deseti let a klade si na cíl zásadně proměnit Západní břeh i Pásmo Gazy k lepšímu. Podle jeho autorů, amerických blízkovýchodních zmocněnců Jasona Greenblatta a Trumpova zetě Jareda Kushnera, má plán Palestincům zajistit „slibnou budoucnost“ a „vybudování společnosti, o jakou vždycky usilovali“. Američané chtějí Palestince navnadit a ukázat jim, jak dobře by se jim žilo, kdyby byli ochotní k ústupkům, které od nich údajně požaduje dosud nezveřejněná politická část plánu.

Návrh chce během deseti let zřídit jeden milion pracovních míst a dosáhnout na palestinských územích „téměř nulové nezaměstnanosti“; zdvojnásobit palestinský hrubý domácí produkt a o polovinu snížit chudobu. Investice se mají týkat i soudnictví, protikorupčních opatření, kapitálových trhů či telekomunikací, mají zlepšit obchodní prostředí, nemocnice, školy a bydlení a zajistit Palestincům elektřinu, čistou vodu, digitální služby nebo obchodní propojení Západního břehu s Gazou, Izraelem, Egyptem, Jordánskem a Libanonem. Část plánovaných padesáti miliard dolarů má proto směřovat i do posledních tří jmenovaných zemí.

Plán také předpokládá vybudování dálnice a snad i železnice mezi Západním břehem a Gazou přes Izrael. To by se však nerealizovalo snadno; o něčem takovém už izraelští a palestinští míroví vyjednavači uvažovali v devadesátých letech a nic z toho nebylo. A současný izraelský premiér Binjamin Netanjahu rozhodně nepatří k těm, kdo by si přáli, aby přes Izrael volně projížděli palestinští teroristé – a zdaleka nejen on. Ministr pro regionální spolupráci z jeho strany Likud Cachi Hanegbi také hned upozornil, že dokud bude Gazu ovládat Hamás, je jakékoli pozemní spojení se Západním břehem „irelevantní“. Ani řada dalších opatření v navrhovaném americkém plánu se neobejde bez izraelské spolupráce či dokonce legislativy, ale především ochoty.

Dalším problémem amerického návrhu je reforma palestinské vlády, boj proti korupci nebo přestavba soudnictví na nezávislé. To vše je ale za vlády současného předsedy samosprávy Mahmúda Abbáse zcela vyloučené. Plán také neřeší současnou palestinskou vnitropolitickou situaci – Hamás v Pásmu Gazy je zarytým nepřítelem samosprávy a Greenblatt s Kushnerem nenavrhují, jak tento dlouholetý rozkol ukončit.

Konference v bahrajnské Manamě se kromě Američanů účastní jen arabské státy – vedle Bahrajnu i zástupci Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Kataru, Egypta, Jordánska a snad i Maroka. Izrael nakonec Američané nepozvali, protože podle nich „není ani potenciálním dárcem, ani nebude mít z navrhovaných projektů prospěch“.

Arabská média americký plán skoro bez výjimky odsoudila. Označila jej za předem ztracený, protože „neobsahuje politické řešení konfliktu“, přestože Američané jasně řekli, že politickou část plánu zveřejní po podzimních, letos už druhých předčasných parlamentních volbách v Izraeli, ale zřejmě ne dřív než v listopadu.

Panují však vážné pochybnosti, co konkrétního může bahrajnská schůzka přinést. Palestinci ji paradoxně bojkotují, třebaže jim má darovat spoustu peněz. Samospráva vydala prohlášení, podle kterého je plán „pokusem o úplatek palestinskému lidu“, a vybídla Palestince k třídenním protestům; jejich účastníci už v pondělí označovali bahrajnskou schůzku za „spiknutí“. Samospráva navíc není a nikdy nebyla ochotná k ústupkům a Američany bojkotuje od chvíle, kdy uznali Jeruzalém za hlavní město Izraele. A i kdyby ke spolupráci projevila ochotu, kompromisy by musel udělat i Netanjahu a to není ani jeho silná stránka. Problém je i s potenciálním příslibem peněz; pokud se k nim arabští dárci zavážou, není jisté, že je skutečně vydají – například do Gazy je už neposílá žádný arabský stát kromě Kataru. Po poslední válce Izraele s Hamásem v roce 2014 slíbili mezinárodní dárci na obnovu rozbombardovaného pásma pět a čtvrt miliardy dolarů, ale poskytli sotva čtvrtinu.

Americký hospodářský plán neobsahuje žádné konkrétní detaily, a působí proto jako sci-fi nebo školní slohová práce na téma „co by, kdyby“ – pojednání o ideálním světě s ideálními vůdci. Ty ale Izrael ani Palestinci nemají. A jak správně poznamenal saúdský ministr zahraničí Ádil Džubajr, Palestincům může celý program prospět, jen když ho přijmou. To, co Američané po dvou letech práce předložili, je tak spíš ukázka nedostatku smyslu pro realitu.