Čas od času jsme na Blízkém východě svědky prapodivného úkazu. Výměny vězňů, zajatců a ostatků padlých mezi Izraelem a ozbrojenými složkami (obvykle teroristickými organizacemi) působícími na opačné straně nepřátelské linie. Na tom by v principu (až na ty teroristy) nebylo nic zvláštního, to se v konfliktních oblastech děje všude na světě. Ona prapodivnost se týká počtů vyměněných osob a také toho, kdo je za koho vyměňován.

Nejnovější akce tohoto druhu, která proběhla právě v těchto dnech, měla své předchůdce v minulosti, kdy jsme byli svědky asymetrie, nad níž zůstával rozum stát. Je užitečné si ji připomenout. Stát Izrael byl ochoten za několik svých zajatých vojáků, lhostejno zda živých či mrtvých, se skřípěním zubů sice, ale přece jen souhlasit s tím, že ze svých věznic propustí ne několik jednotlivců či nanejvýš desítky, ale stovky teroristů. Zde nikdy neexistovalo pravidlo „tělo za tělo“, živý za živého, mrtvý za mrtvého v poměru 1:1. Jedním z důvodů je to, že Izraelci vždy považovali návrat do vlasti, ať už přeživších zajetí nebo jejich ostatků, za svoji nejvyšší prioritu. V případě zemřelých v souladu se zásadou, že každý Žid má nepopiratelné právo být pochován v posvátné půdě Erec Jisrael, Země izraelské.

Proto byly vlády v Jeruzalémě ochotny jít na krajní kompromis, který se pozorovateli ze středu Evropy může jevit jako hanebný, kontraproduktivní, nepřijatelný, odporující zdravému rozumu. Vlastně nejen lidem ze středu Evropy. Problém s tím, co se dnes kolem výměny zajatců mezi židovským státem a teroristickou organizací Hizballáh děje, má nemalá část izraelské společnosti. O opozičních politicích nemluvě.

Upřímně řečeno, není se co divit.

Zatímco nepřítel kromě ostatků dvou stovek zabitých teroristů dostane zpátky v rámci výměny také pět živých, z toho jednoho brutálního vraha, Izraelci získali pouze dvě rakve. V nich těla příslušníků Obranného vojska Izraele (IDF), kteří byli 12. července 2006 uneseni z izraelské strany hranice s Libanonem teroristickou organizací, která legálně operuje na území jednoho svrchovaného státu, odkud podniká výpady proti sousednímu svrchovanému státu.

Zkusme si něco takového představit u nás, ve střední Evropě. Že by dejme tomu na území Rakouska (Polska, abych se někoho nedotkl), u hranic s jihem (severem) Čech, působila … Ale ne. Něco takového je v civilizovaném světě nepředstavitelné a nepřijatelné.

Jenomže sousedé Izraele civilizované prostředí k soužití nenabízejí a ani nechtějí. Proto, chce-li Izrael zpět své vojáky, alive or dead, na živu či mrtvé, musí jít až na samou hranici kompromisu. Ten krajní limit se jmenuje Sámir Kuntar.

Možná si na ten příběh matně vzpomenete. Psal se rok 1979 a z Libanonu se kvartet teroristů z Lidové fronty pro osvobození Palestiny vydal na člunu k severoizraelskému pobřeží. Minul pláže u Kfar Roš Hanikry a Achzivu a zamířil do prvního většího města - Naharije. Teroristé vtrhli do bytu policisty Daniho Harana, kterého i s jeho čtyřletou dcerou odvlekli na pláž. Tam jeden z útočníků pana Harana před očima dítěte zastřelil a tělo hodil do vln Středozemního moře. Bezbrannou dívenku pak ubil pažbou. Tím vrahem byl Sámir Kuntar.

Po dopadení se ocitl před soudem demokratického státu, který neuplatňuje trest smrti. Kuntar byl odsouzen na doživotí (dle některých pramenů na 542 let, což je totéž) - aby se po odpykání jedné osmnáctiny trestu dostal na svobodu.

A tak, zatímco Nina Kerenová, matka Daniho Harana, říká, že už nikdy nezastaví svůj pláč, Kuntar se chystá domů do Libanonu, do horské vesnice Abey. Zde žije jiná matka. Jeho matka Siham Kuntarová, která na rozdíl od paní Kerenové může slavit. Návrat syna-teroristy, který už vyjádřil připravenost „dál bojovat až do úplného vítězství“. Jaké nevinné dítě ve svatém boji pod praporem Alláha za zničení Izraele (díky jehož civilizovanému demokratickému a právnímu systému je stále na živu) si jako oběť vybere tentokrát?

V létě 2007 jsem podpořil svým podpisem petici Evropské koalice pro Izrael, která vyzývala k propuštění všech zadržovaných izraelských vojáků. Kromě Ehuda Goldwassera a Eldada Regeva k nim patří mediálně nejznámější Gilad Šalit unesený v červnu 2006 teroristy do pásma Gazy a pak dalších sem mužů, na jejichž osud padá prach zapomnění. Je to trojice Zachary Baumel, Cvi Feldman a Jehuda Kac pohřešovaná od roku 1982, Ron Arad (v zajetí od 1986) a Guy Hever (1997). Jako ostatní signatáři jsem doufal, že Ehud s Eldadem jsou naživu. Možná v té době ještě byli.

Jenomže … co čekat od lidí, kteří brutálního vraha čtyřleté holčičky, propuštěného z vězení jenom proto, že nežijeme v normálním světě, oslavují jako hrdinu? Ano, pro ně dcera Daniho Harana a vnučka Niny Kerenové bylo obyčejné židovské dítě židovských rodičů. Má pro ně asi takovou cenu, jako šest milionů lidských bytostí se žlutou hvězdou na oděvu pro nacistické katany.

Proto každý, kdo se v těchto dnech v Libánských horách, v celé zemi cedrů, v muslimském světě či kdekoli jinde připojí k oslavám provázejícím propuštění z vězení brutálního vraha dětí Kuntara, postaví se do jedné řady s těmi, kdo v minulém století vládli v Německu a později v podstatné části kontinentální Evropy pod symbolem hákového kříže.

Propuštění Sámira Kuntara je velice špatnou zprávou. Pro Izrael, pro demokratický Západ, pro celý civilizovaný svět. Tudy cesta ke spravedlivému (s důrazem na slovo spravedlivému) vyřešení arabsko-izraelského problému nevede a vést nikdy nemůže.

... zleva: Gilad Šalit, s brýlemi Ehud Goldwasser, Eldad Regev

Stejskal.estranky.cz