Často slýcháme tvrzení některých lidí, že palestinští Arabové mají právo na návrat i na území dnešního státu Izrael. Existuje dokonce mnoho osobností, podle nichž by se Izrael měl přetransformovat na binární národnostní stát. Stručně z historie zmíním jen to, že po zhroucení Osmanské říše, jež zahrnovala dnešní Stát Izrael, Jordánsko, Západní břeh Jordánu a Gazu, byla tato teritoria svěřena pod správu Britům. V krušném poválečném roce 1947 rozdělila OSN území britského mandátu na stát židovský a arabský. Arabové se však s tímto řešením nesmířili a zahájili proti Izraeli ozbrojený útok.

Krutá válka mezi oběma státy dohnala obyvatelstvo – jak židovské, tak arabské – k útěku do zdánlivě bezpečnějších míst, což mělo za následek vykořenění velkého množství uprchlíků obou stran konfliktu z původních domovů. Počet uprchnuvších obyvatel, a to jak blízkovýchodních Židů, tak palestinských Arabů, byl přibližně vyrovnaný. Podle odhadů mezinárodních organizací se počet palestinských uprchlíků odhadoval na 700 000, zatímco počet židovských běženců čítal kolem 850 000. Tisíce bohatých Arabů opouštěly své majetky v naději na brzké ukončení války, jakmile se však válka rozhořela plnou silou, tak se Palestinci snažili dostat mimo dosah válečné vřavy. Oni i další palestinští obyvatelé uvěřili slibům a propagandě sousedních arabských armád, že válka bude brzo skončena a židovské obyvatelstvo vyhnáno a zničeno.

Co považuji za velmi zarážející, je postoj k uprchlíkům ze strany arabských zemí. Zatímco Stát Izrael absorboval všechny Židy z muslimských zemí, a to jak lidi zámožné a vzdělané, tak chudé a negramotné, okolní arabské země odmítly palestinsko-arabské uprchlíky přijmout a raději je nahnaly do uprchlických táborů, kde je nechaly živořit prakticky do dnešních dnů. Přes tento doložitelný postoj arabských států, které svým „bratřím“ nebyly ochotny pomoci a také nepomohly, přikládá se vina za přeplněné utečenecké tábory a přelidněné enklávy především Izraeli.

Nikde v mezinárodním právu neexistuje pasáž o „právu na návrat“ uprchlíků. Veškeré válečné konflikty na různých místech světa přinášejí utrpení civilnímu obyvatelstvu a vedou ke vzniku obrovského problému s uprchlíky. Miliony lidí byly vysídleny během konfliktu mezi Indií a Pákistánem, kde 18 milionů Hindů bylo vyhnáno z Pákistánu, a na druhé straně Hindové vyhnali miliony Pákistánců z Indie. Po druhé světové válce spojenci schválili odsun veškerého německého obyvatelstva z Československa a Polska. Roku 1974 propuklo násilí mezi kyperskými Řeky a kyperskými Turky, při kterém se Řekové pokoušeli o převrat na Kypru. Turci následně napadli a obsadili třetinu ostrova, což vedlo k vytvoření samostatné turecké části Kypru, odkud byli vyhnáni Řekové. Roku 1975 podnikli Maročané vítěznou invazi, která vedla k odsunu španělského obyvatelstva z bývalé španělské provincie v Sahaře.

Rovněž konflikt v Dárfúru vyvolal vlnu uprchlictví. Takových příkladů by bylo možno uvést celou řadu. Například bývalý Sovětský svaz byl přímo mistrem na vyhánění a přemisťování celých etnik a národů za obrovských lidských ztrát blížících se genocidě, čímž zasel semeno lidského utrpení, které vrůstá až do dnešní moderní doby – vzpomeňme jen Čečensko a současný konflikt v Kirgizii. Ale to už by byla jiná kapitola. Přitom mezinárodní právo, ač jistě poučeno historickými souvislostmi, nikde nepožaduje prosazení práva na návrat. Proč se tedy v dnešní době ozývají hlasy, aby Izrael jednostranně přijal tak absurdní plán návratu arabských obyvatel?

Uprchlický problém palestinských Arabů může být vyřešen pouze vytvořením samostatného Palestinského státu, nikoliv požadavkem na Stát Izrael, aby přijal palestinské uprchlíky na své území. Je nutno vzít v úvahu i faktor času a místa – protože dnes už nejde o návrat původního obyvatelstva, ale o jeho potomky snad už v třetí generaci, tedy lidi, kteří se narodili a žijí svůj nový život vně Státu Izrael, k němuž ovšem pod vlivem mnohdy fanatické propagandy mají nenávistný vztah nebo proti němu útočí se zbraní v ruce.

Dnes více než 20% obyvatelstva Izraele tvoří Arabové. Pokud by se do židovského státu navrátili palestinští uprchlíci, Izrael by přestal existovat jako židovský stát a tím by byly popřeny veškeré mezinárodní smlouvy a dohody, které vymezily a určily životní prostor pro židovské obyvatelstvo, zdecimované holocaustem a pogromy v některých zemích. Vznik Státu Izrael byl motivován světovým prozřením nad fašistickým terorem a všelidskými snahami, aby se tyto hrůzy už nikdy nemohly opakovat. Garantem těchto idejí a jejich praktického uskutečnění v podobě vzniku samostatného židovského státu byly světové mocnosti, které spojenými silami zvítězily nad fašismem. A mnozí pamětníci si připomenou heslo „Už nikdy jako ovce“, které se pro nový stát stalo závazkem vůči miliónům mrtvých. Nedivme se tedy Izraelcům, že vybudovali svůj stát nejen k jeho celkovému rozvoji a rozkvětu, ale i k pevné a nekompromisní obraně. A ještě jedno připomenutí. Nebyli to Izraelci, kdo začal do světa vykřikovat „zaženeme je do moře“. Zájmem Izraele nebyly války, ale mírové zotavení a rozvoj národa, který prošel genocidou, národa, který přežil svou vlastní smrt.

Byl by to nebývalý a zcela iracionální krok, kdyby politikové světa dopustili, aťuž jakoukoli formou, aby „právem na návrat“ vznikly v podstatě dva palestinské státy. Těžko nepřipomenout ohlasy na případné česko-sudetoněmecké vyrovnání, které dodnes vzbuzuje rozdílné názory až vášně, ač od vzájemných křivd už uplynula celá jedna historická epocha. Pravdou zůstává jak pro Čechy a Němce, tak pro Izraelce a Palestince, že i v budoucnosti zůstanou sousedy spojenými nejrůznějšími vazbami. Jedinou cestou, jak problém soužití vyřešit, je vzájemná ochota k jednání a dorozumění, rozhodně ne návrat potomků arabských uprchlíků. Této ochoty je na arabské straně zatím málo, a proto dodnes Palestinci nemají svůj vlastní, suverénní stát.