Čtrnáct dnů jsem neotevřel noviny, neposlouchal TV. Když jsem pil pivo v přímořských hospůdkách, vypnul jsem i uši, abych neslyšel rozhlasové zprávy. Přesto jsem zaslechl v povzdálí v rádiu mnohokrát slovo Libanon. Buď zase zavraždili libanonského politika, nebo desítky lidí odešly výbuchem náklaďáku, nebo Hizballáh bombarduje raketami izraelské pohraničí a izraelské letectvo oplácí. Čili nic překvapivého, řekl jsem si. Jak lehké je tragédii obléci do všednosti a bohužel praxe tomu odpovídá. Libanonská tragédie trvá již dva týdny a skutečně se nic zvláštního neděje. Hizballáh předem věděl, jak Izrael zareaguje, podobně i Hamas v pásmu Gazy. Předem znali i důsledky – humanitární katastrofu.
Tragédie je prefabrikovaná
25. června palestinští radikálové zabili dva vojáky a třetího unesli. 12. července radikálové libanonského hnutí Hizballáh unášejí dva izraelské vojáky. Obě zprávy neznamenají nic jiného, než že kdykoliv, podle „potřeby“, může být vyvolána konfrontace s Izraelem. Libanonská tragédie přitom výhodně odsunula pozornost od íránskému jaderného programu a zvyšuje v oblasti Středního východu také bezpracně zisky z těžby ropy, protože v uměle živené panice stoupá cena ropy.
Způsob řešení konfliktu je prefabrikovaný. Izraelci musí udělat pro osvobození svých vojáků ze zajetí cokoliv, nemohou připustit ani dopadání raket na své území. Vždyť Izrael je rozlohou velmi malý stát. Čtvrtinový v porovnání s ČR a široký jenom 135 km v nejširším místě.
Izrael nemá jinou volbu než bojovat proti ozbrojeným civilistům v civilním prostředí, kde nemůže dostatečně využít klasického vojenského potenciálu.
Strategie raketových útoků libanonských teroristů je také mediálně prefabrikovaná. Hlavní roli i zde hraje civilní obyvatelstvo. Bez civilních ztrát by nebyl boj efektní a neměl by smysl. Hizballáh útočí proto, aby musel Izrael útočit na libanonské území a způsobil civilnímu obyvatelstvu a civilní infrastruktuře co největší ztráty. Podobná je taktika Hamasu v pásmu Gazy.
Mediální válka
Slabší a agresivnější strana konfliktu Hizballáh se snaží, aby nepřítel způsobil jeho vlastním civilistům co největší ztráty. Civilní ranění a mrtvoly jsou součástí bojové strategie Hizballáhu. Ostřelování Izraele provádí v civilním prostředí. Také sklady a zařízení Hizballáhu jsou v civilních budovách a vždy při útocích na ně hrozí nebezpečí, že dojde k civilním ztrátám.
Prefabrikovaná je i humanitární krize. Hizballáh počítal s útěkem obyvatelstva z ohrožených oblastí. Tím je spolehlivě způsobena humanitární krize lidí bez domova, i zásobování uprchlíků se stává riskantním, protože stejným dopravním kanálem se pohybují také zásobovací vozy Hizballáhu.
Humanitární katastrofa je dobře viditelná v médiích, a tudíž je hlavním cílem současné teroristické kampaně Hizballáhu i teroristů Hamasu v pásmu Gazy. Jedná se především o mediální válku. Proto až bude humanitární krize dostatečně velká a mediální a diplomatická hysterie dostatečně poškodí image Izraele, Hizballáh se z bojů vyváže a jeho bojovníci „zmizí“.
Diplomatický terorismus
Spolubojovníky Hizballáhu jsou (i nechtěně) diplomaté. Jan Egeland, koordinátor humanitární pomoci OSN v Bejrútu řekl, že „to, co se děje, je znesvěcení humanitárního práva“. Byl poněkud nervózní z toho, že část Bejrútu, kterou izraelská armáda bombarduje, je velmi hustě obydlena civilním obyvatelstvem. Neměl být nervózní spíše z toho, že situace je naprosto patová, protože základny má Hizballáh zásadně v obydlených oblastech, aby při útoku na ně byli oběťmi civilisté z okolí?
Diplomaté se musí tvářit, že přijíždějí do Izraele a Libanonu, aby zastavili vojenskou akci. Ve skutečnosti by skončila (a skončí) i bez nich. Vytvářejí tím chtě nechtě kulisu důležitosti pro Hizballáh. Teroristé vědí, že Izrael ukončí svůj postup v Libanonu až po obsazení oblasti, ze které je Izrael na základní dostřel nejpočetnějšího typu raket, tedy ve vzdálenosti 30 – 40 km. Do té doby budou způsobeny konfliktem dostatečné humanitární škody. Podle pondělního prohlášení brigádního generála Alona Friedmana potrvá izraelská ofenziva ještě zhruba deset dnů, aby bylo dosaženo základních vytyčených cílů, tedy vytlačení Hizballáhu na sever Libanonu a osvobození dvou unesených izraelských vojáků. To bude Hizballáhu bohatě stačit ke zostuzení Izraele jako krutého zabijáka civilistů.
Civilní válka
Diplomaté ani zastánci různých práv si dosud nepovšimli (či spíše nechtějí vidět), že ve světě je již všední nový typ války. Nazývám ji civilní válkou. Typickým příkladem je současná libanonská krize.
Izrael v ní bojuje proti terorismu. V Libanonu se jedná o státní terorismus, protože státní orgány tolerují terorismus. Bojovníci Hizballáhu nejsou armádou, ale jenom nelegálně ozbrojení civilisté. Izrael tudíž bojuje v Libanonu jenom proti civilistům. V tomto boji nelze rozlišit, kdo ze zabitých je civilista a kdo terorista, protože k akcím dochází v civilním prostředí. Libanonská armáda o síle 38 000 mužů se má oficiálně držet v kasárnách, mimo boje.
Po právní stránce se jedná o sebeobrannou akci Izraele v situaci bezvládí na libanonské straně. Vláda, která nedokáže zakázat ozbrojené skupině střílet rakety na sousední stát (jen během neděle dopadla na severní Izrael téměř stovka raket), nese zodpovědnost za následné akce.
Mýtus chirurgických zákroků
Britský náměstek z ministerstva zahraničí Howells v britském rozhlase uvedl: „Ničení infrastruktury, smrt tolika dětí a lidí – toto nebyly a nejsou chirurgické zákroky. Pokud pronásledují Hizballáh, ať pronásledují Hizballáh. Nemohou útočit na celý libanonský národ.“ Jedná se o typickou diplomatickou berlu, kdy úředník neví, jak má reagovat.
Civilní válka není možná chirurgickými zákroky, protože probíhá ve všeobecné civilní šedi. Naopak klasická válka tyto chirurgické zákroky umožňuje co nejlépe, protože nepřítel je jasně definován ve válečném prostředí. Každý terorista si vytváří základny pro svou činnost tak, aby zničení základny v případě útoku přineslo škodu na pověsti nepříteli, tedy Izraeli. Touto škodou jsou civilní ztráty.
Howells se mýlí, když říká „pokud pronásledují Hizballáh, ať pronásledují Hizballáh“.
Izraelští vojáci nepronásledují Hizballáh, ale civilisty – „osoby podezřelé z terorismu“. Tak Izraelci nazvali dva chlápky, které zadrželi ve vesnici Marún Rás u izraelské hranice. Že to jsou členové klubu Hizballáh, není nejpodstatnější. Podstatné je, co tito civilisté dělali.
Řešení neexistuje
Jak teroristická kampaň Hizballáhu začala, tak i odezní. Bojovníci se jednoho dne rozplynou v davu. A jejich velitelé a experti budou přemýšlet o budoucích způsobech útoků na Izrael. Aby opět v příhodný okamžik došlo k humanitární katastrofě a Izrael neměl možnost reagovat na útoky podle předem promyšlených postupů, které by snižovaly počet civilních ztrát.
Nikdo nebude mít sílu postavit Hizballáh mimo zákon, provést důslednou demilitarizaci země dům od domu a hlídat pečlivě hranici se Sýrií. Stejně tak samospráva Palestiny nebude mít sílu totéž učinit s Hamasem. Šíitské hnutí, tedy i Hizballáh v Libanonu, posílí, ačkoliv tragédii vyprovokoval právě Hizballáh. Takový je zákon vlády ulice.
Existuje návrh, že by v nárazníkovém pásmu u izraelských hranic mohly působit mezinárodní jednotky pod velením NATO. Ale kdo to zaplatí? Vše by mělo jít na účet Libanonu, protože tyto jednotky by napravovaly libanonskou neschopnost vypořádat se s bojůvkami na libanonsko–izraelské hranici. Kromě toho respekt budou mít pouze v případě, že budou ochotny vojensky proti Hizballáhu zasáhnout, pokud by chtěl zasáhnout. Ale to znamená, že vojáci by šli do oblasti s vědomím, že zde mohou zemřít v boji. Bude NATO ochotno takové riziko podstoupit?
OSN by měla odsoudit libanonskou vládu, že dopustila, aby teroristé vyprovokovali a udržovali v chodu současnou spirálu násilí. Začátkem roku 2006 připomenula OSN Libanonu, že rezoluce RB OSN číslo 1559 o rozmístění libanonské armády u hranic s Izraelem a ochraně židovského státu před útoky islámských radikálů dosud není naplněna. Asi ani nebude.