Cíl byl jednoznačný: flotila „Svobodná Gaza“ měla se 700 „mírovými aktivisty“ a 10.000 tunami humanitárního materiálu na palubě prolomit cestu do Gazy, po níž by pak „každý měsíc následovaly podobné konvoje“. Tak to prohlásil Mohammed Kaya, vedoucí kanceláře „Mezinárodní humanitární nadace“ (IHH) v Gaze 21. května. Kromě hnutí „Svobodná Gaza“ (FG) a „Evropské kampaně pro skončení blokády Gazy“ (ECESG), byla turecká IHH hlavním sponzorem spektakulární akce šesti lodí, kterou podle vlastních údajů „podporují stovky skupin a organizací z celého světa“. Tři další lodě zůstaly kvůli technickým potížím na cestě.

Připomeňme si: Izrael blokuje území Gazy, protože je zde od léta 2006 držen v zajetí izraelský voják Gilad Šalit – bez jakéhokoli kontaktu s vnějším světem. Dokonce ani Červený kříž jej dosud nesměl navštívit. Kromě toho má být blokádou Palestincům jasně řečeno: ostřelování jižního Izraele raketami je nepřijatelné. Před válkou na přelomu 2008/2009 bylo z Gazy na Izrael vypáleno přes 10.000 raket, a od února 2009 už bylo opět skoro 500. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu vysvětluje politiku své vlády „docela prostě“: „Humanitární a běžné zboží tam pustíme. Zbraně a zboží vojenské povahy nikoliv.“ Ostatně: Egypt, který ovládá celou jižní hranici území Gazy bez jakékoli možnosti ovlivňování Izraelem, měl až dosud dost vlastních důvodů, proč pohyb osob a zboží přes hranici s pobřežním územím ovládaným radikálně islámským Hamásem, co nejvíce omezovat.

Izraelské ministerstvo obrany už několik týdnů poskytovalo novinářům podrobné seznamy zboží, které bylo do Gazy nepřetržitě dodáváno - možná v tušení bouřkového mračna „humanitární flotily“, které se začínalo chmuřit na mezinárodním nebi. Izrael dodává do Gazy každý týden daleko více materiálu, než tam chtěl dopravit celý lodní konvoj „Svobodná Gaza“. Izraelci tvrdí: „Žádná humanitární krize v Gaze neexistuje!“ Pro-palestinské organizace oponují, že dodávky zdaleka nestačí uspokojit „enormní potřeby vyčerpaného obyvatelstva“. Faktem je, že už záhy po válce přetékaly trhy v Gaze vším, co člověk potřebuje ke každodennímu životu. Benzin tam v březnu 2009 stál přesně polovinu toho, co v Izraeli.

Jak Izraelci prohlašují, nikdy jim nešlo o to, aby lidé v Gaze trpěli nedostatkem životních potřeb. Stále trvá nabídka, že humanitární dodávky budou na místo určení v Gaze po bezpečnostní kontrole dopraveny z přístavu v Ašdodu. „Míroví aktivisté“ ovšem tuhle nabídku odmítli stejně jako prosbu Noama Šalita, aby jeho synovi - unesenému vojáku -předali balíček a dopis. Nelze tedy jen tak snadno odmítnout závěr náměstka ministra zahraničí Daniho Ayalona: „Akce ‚Svobodná Gaza’ nikdy neměla žádné humanitární cíle, byla to čirá provokace na podporu Hamásu.“ Kupodivu dosud nikoho z politiků ani novinářů, o „mírových aktivistech“ ani nemluvě, nenapadlo požadovat od Hamásu propuštění Gilada Šalita nebo zastavení raketového ostřelování Izraele, aby tak alespoň připravili Izrael o záminku k blokádě Gazy.

Posádky šesti lodí časně ráno 31. května 2010 opakovaně odmítaly podřídit se výzvě izraelského námořnictva, aby změnily kurz a přistály v Ašdodském přístavu. Izraelské vedení se tedy rozhodlo, že je ke změně kurzu přinutí. Na pěti nákladních lodích flotily „Svobodná Gaza“ se námořníkům podařilo bez problémů převzít kormidlo. Na osobní lodi „Mavi Marmara“ byli však „míroví aktivisté“ na příchod izraelských vojáků dobře připraveni – jak potvrzují záběry bezpečnostních kamer z lodě i filmové záběry aktivistů.^[1] Proudy vody a paralyzující granáty měly elitním vojákům zabránit ve vstupu. Záběry izraelské armády ukazují^[2] , jak byli vojáci, kteří se spouštěli na palubu Mavi Marmary z vrtulníku, brutálně zmláceni. „Očekávali jsme pasivní odpor a pokojné demonstranty, a podle toho jsme byli vyzbrojeni,“ vypráví kapitán R., „a najednou jsme stáli proti teroristům, kteří nás chtěli zabít.“ Na vojáky se střílelo ostrými náboji ze zbraní, které byly na palubě. Na lodi byly nalezeny nábojnice, které nepocházely z izraelských zbraní.

Nečekané přijetí od prolamovačů blokády nemělo izraelské vojáky a jejich velitele vlastně vůbec překvapit. Den předtím dr. Abd Al-Fatáh Šajek Naaman, hostující jemenský docent na univerzitě v Gaze, v hamásovské televizi Al-Aksa oznamuje: „Samozřejmě budou klást odpor zuby nehty. Jsou to lidé, kteří touží po mučednictví pro Alláha. I když by se do Gazy dostali rádi, mučednictví je jim přednější.“ Existují záběry účastníků konvoje „Svobodná Gaza“, na nichž otevřeně vyslovují své přání stát se „šahídy“, mučedníky.^[3] „Buďto mučednictví, nebo se dostaneme do Gazy,“ prohlašuje vášnivě jedna muslimka na závěr zpravodajství arabského vysílače Al-Džazíra z 29. května 2010.^[4]

„Khaibar, khaibar, vy židé! Mohamedova armáda se vrací!“ skandují „míroví aktivisté“ na Mavi Marmaře sborovým unisonem, kterému nezasvěcenec sotva rozumí. Khaibar je oáza na severozápadě arabského poloostrova, kde v dobách proroka Mohameda žili početní židé. Ještě další sem pak utekli z Mediny, když je odtamtud Mohamed vyhnal. Pokřik „Khaibar, Khaibar“ je připomínkou bitvy „proti nepřátelům, dokud se nepodrobí islámu“. Tuto bitvu vedl zakladatel islámu původně v r. 629. „Khaibarský spolek“ podle některých vykladačů znamená, že muslimové mohou židy vyhánět, kdy a jak se jim zamane. Izraelské tajné služby měly vlastně vědět předem, jaký druh „mírových aktivistů“, se sešel na palubě flotily „Svobodná Gaza“.

Počet obětí zprávy přeháněly, jak se už v pro-palestinských médiích dávno stalo dobrým zvykem, kdykoli referují o izraelských vojenských akcích. Nejdříve se mluvilo o 19 mrtvých. To pak bylo opraveno na 15 mrtvých. Nakonec se ukázalo, že o život přišlo devět tureckých „mírových aktivistů“, z nichž jeden měl americký pas. Na izraelské straně bylo sedm zraněných, někteří těžce. Utrpěli zlomeniny, bodné rány do břicha a střelná poranění. Jeden měl proraženou lebku.

Zhruba 40 „mírových aktivistů“ nemělo u sebe žádný doklad totožnosti. Zato měli plynové masky, neprůstřelné vesty, infra-dalekohledy pro noční vidění a nejrůznější zbraně. Každý z těch mužů měl u sebe v kapse přesně stejnou částku v hotovosti, dohromady více než milión dolarů. Izrael se domnívá, že šlo o žoldnéře Al-Kaidy. Izraelci zajistili obušky, železné tyče, nože, kovové předměty, praky a řetězy. Turci přesto trvají na tom, že na palubě Mavi Marmary žádné zbraně nebyly. Turecké úřady přece všechny cestující nechali projít moderní bezpečnostní kontrolou.

K osobám, které se prohlídce podrobily, však zřejmě nepatřil člen jemenského parlamentu šejk Muhammad Al-Hasmí, který před izraelským zákrokem pózoval fotografům se svou zakřivenou dýkou. Al-Hasmí patří ke straně Al-Islá, která je napojena na egyptské Muslimské bratrstvo. Přítomnost člena parlamentu při akci tohoto druhu by vlastně měla zaručovat, že vše proběhne bez násilí. Izrael a celý svět však nejpozději od Arafatova projevu v OSN v r. 1974, kde se představil jako palestinský vůdce s olivovou ratolestí a pistolí, musely vědět, že představitelé národa mávající zbraní nejsou v arabském světě ničím nepřístojným.

Arabská média a jejich sympatizanti bleskově zareagovali pokřikem o „masakru na širém moři“. Izraelci kontrovali prohlášením, že jejich vojáci byli „lynčováni“. Na internetových fórech a na Facebooku se starý známý antisemitský repertoár dočkal svého nejnovějšího vydání. Dlouho předtím, než mohla být známa veškerá fakta, svět se už preventivně rozčiloval nad krvelačným postupem židovského státu. „Smrt Izraelcům!“ žádaly nálepky v Turecku, které stejně jako pořadatel fotbalového světového mistrovství, Jižní Afrika, odvolalo z Izraele svého vyslance k poradám. Středoamerická Nicaragua přerušila s Izraelem diplomatické styky.

Z iniciativy arabských států se komise pro lidská práva při OSN usnesla na vyšetřování – přičemž už rezoluce zřizující vyšetřovací komisi Izrael tvrdě odsoudila. Izraelský ministr a člen kabinetu Benjamin Ben-Eliezer je si jist, že Izrael nemá důvod se nějaké vyšetřovací komise obávat, protože nemá co skrývat. Od Goldstoneovy zprávy ovšem už sotva někdo v Izraeli věří tomu, že vyšetřovací komise OSN dokáže být nestranná. Tato vyšetřovací komise má údajně – podobně jako Goldstoneova – obdržet mandát pouze k vyšetřování Izraele, nikoli už ohledně chování Turecka či násilnických aktivistů. Írán Evropě výslovně poděkoval za tvrdou reakci na „barbarskou operaci izraelského komanda“.

Během několika dnů po této události Izrael už všechny účastníky flotily „Svobodná Gaza“ ze svého území vypověděl, včetně těch, kteří se dopustili násilných činů proti izraelským vojákům. Mezi „mírovými aktivisty“ bylo více než 100 občanů z jedenácti arabských států, 380 Turků, ale také jedenáct Němců a čtyři Češi. Náklad flotily „Svobodná Gaza“ byl naložen na 33 nákladních aut. Osm z nich čeká na hraničním přechodu Kerem Šalom, ostatní v Ašdodském přístavu. Hamas jim totiž odepřel vstup. Zřejmě ani v Gaze nemají použití pro léky, které jsou už dávno prošlé, pro oděvy, přikrývky, invalidní vozíky ani hračky. Zato Egypt má patrně obavy, aby ho někdo jednou nehodil do stejného pytle se židovským státem – a otevřel jižní hranici s územím Gazy. Další lodě jsou prý už na cestě. Finanční náklady a osobní riziko účastníků tohoto propagandistického tažení se zřejmě nepřátelům židovského státu pořád ještě bohatě vyplatí.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš
www.israelnetz.com

^[1] http://www.youtube.com/user/idfnadesk
^[2] http://www.youtube.com/watch?v=gYjkLUcbJWo&tr=y&auid=6429048
^[3] http://www.youtube.com/watch?v=ZSAxAj2KIdU
^[4] http://www.youtube.com/watch?v=b3L7OV414Kk&feature=player_embedded