"Dadada-dadada," volá nejbohatší muž Palestiny, Munib El Masri, a tleská do dlaní, čímž narušuje rozhovor se skupinou novinářů, jímž vypráví o své cestě do Damašku. Tam prý "optimisticky" vyjednával o smíření mezi Hamásem und Fatahem, dvěma hluboce znepřátelenými palestinskými stranami. Opět tleskne a volá "dadada-dadada". Odhání tak holuby od své nádherné vily na hoře Garizim, kde před 2000 lety Samařané vybudovali svůj chrám jako konkurenci k Šalamounově chrámu v Jeruzalémě.

Hrdý praobyvatel Palestiny pochází z Egypta, jak prozrazuje jeho příjmení "El Masri" (Egypťan). "V devatenácti jsem byl v Chicagu a snil jsem o tom sám jednou postavit vilu po vzoru italského architekta 16. století Andrea Palladio, kterou vytvořil u Benátek," říká svěží 75letý multimiliardář. "Je na 34. místě po Billu Gatesovi," tvrdí jeden z novinářů. Své peníze má prý z pozemního oleje a jeho firma Padico prý kontroluje 35 % palestinského hospodářství. Podle BBC má El Masri 1,62 miliard dolarů.

Ačkoliv musí "neodkladně" spěchat na další setkání, udělá si El Masri na novináře dvě hodiny času, aby je provedl po svých pozemcích. Před jejich příjezdem se prý osvěžil koupelí v bazénu olympijského rozměru. Je slyšet bublání fontány ve tvaru apsidy byzantského kostela. Jeho vila, palác jménem "Palestinský dům " s kopulí pokrytou červenými taškami, pohlíží na Nablus, palestinské hospodářské centrum, hodinu autem severně od Ramalláhu. Písek a štěrk na stavbu paláce dovážel El Masri z Francie. "Krátce před dokončením novostavby obsadili můj dům vojáci. Ačkoliv ještě nebyl zařízen, zanechali tu chlívek ", vypráví El Masri. Před nedávnem pozval na diskuzi o míru izraelské "doktory, básníky a novináře". "Já dovedu odpustit," říká.

Než pán domu začne provádět hosty interiérem svého paláce, zasvětí je do své politické filozofie. Dvakrát byl ministrem, 1970 v jordánské vládě a 1993 za vlády svého dlouholetého přítele Jassira Arafata. Po jeho smrti se o něm dokonce uvažovalo jako o následníku. Tento člověk, jenž je přítelem všech velikánů světa, je pevně přesvědčeno o dvoustátovém řešení. Cesta k němu je jednoduchá. Izraelci musí ukončit okupaci, stáhnout se na hranici z roku 1967, vzdát se Jeruzaléma a přijmout kolem 5 miliónů palestinských uprchlíků.

El Masri přísahá, že nemá s Izraelci žádné obchodní kontakty, "protože jsem okupován". Stavbu své exkluzivní vily prezentuje jako hrdinný čin odboje proti okupaci. Stavěl ji v době, kdy vrcholila intifáda, v Tel Avivu explodovaly autobusy a izraelské tanky si razily cestu palestinskými městy. "Ten dům jsem postavil, abych zabránil Izraelcům vytvořit si tady strategickou pozici," říká. Na protějším kopci prý Izraelci "kvůli vojenské základně zlikvidovali Jupiterův chrám.

Na jeho vlastním pozemku, za skleníkem, stojí vysoká anténa. "Tu pronajímá CIA, telefonní společnosti a izraelská tajná služba," tvrdí El Masri. Po monumentálním schodišti vede novináře hrdě do "soukromého domu". V hale pod kopulí se nachází socha Herkula z 16. století. Do šedého betonu jsou ve výšce zapuštěny italské malby. "Pokud mě nepodvedli, jsou všechna umělecká díla originály," říká skromně.

Z haly se schází do jídelny s anglickým čajovým servisem, do salónu s křesly z doby krále slunce Ludvíka XIV. V jednom rohu dřevem obložené pracovny se pod kopií Spitzwegova "Knihomola" (1850) nacházejí "soukromé" fotografie, například s jordánským králem Husseinem. Náhodně rozložené leží na stole knihy o umění na téma Modigliani nebo Picasso. Na stěnách visí samozřejmě originální Modigliani i Picasso. Pro fotografy ochotně pózuje před gobelínem "největšího z umělců ", nejedná se o Rembrandta ani o Leonardo da Vinciho. "Rafael přirozeně," říká s vítězným úsměvem. Jedna z novinářek má hudební vzdělání a je požádána, aby rozezvučela klávesy křídla Steinway pod obrovitou palestinskou vlajkou nad točitým schodištěm. Na zahradě, na měkoučkém trávníku, hojně postřikovaném navzdory nedostatku vody, servíruje El Masri osobně každému hostu knafe, arabský moučník s medem a jogurtem. Objeví se televizní tým Al Džesira. El Masri zdraví krásnou mladou reportérku polibkem na obě tváře. "To je má následující schůzka."

Překlad Krista Gerloffová

Snímky zde.