Od uzavření příměří, které doposud trvá, uplynulo několik dní a libanonská armáda se pomalu přesunuje na jih k izraelské hranici. Nepřekvapuje, že se paralelně s libanonskými jednotkami natahují do oblasti paramilitární oddíly Hizballáhu. Libanonská armáda se zatím pečlivě vyhýbá vesnicím, které sloužily jako pevnosti a velitelská centra Hizballáhu. 6. brigáda si vybrala za velitelské stanoviště západního sektoru Nakuru v blízkosti postu UNIFIL. Ve východním sektoru se 11. brigáda vyhnula zničené Bint Džubeil, která během bojů třikrát změnila držení a kam se již vrátil předvoj Hizballáhu. Naopak ministr obrany Libanonu nechal zatknout velitele posádky v křesťanském Maržijounu, který před izraelskými tanky nechal vyvěsit bílou vlajku a v kasárnách nechal unaveným Izraelcům podávat čaj. Podle izraelské rozvědky se také obnovil pozemní most pro dopravu zbraní ze Sýrie do Libanonu, neboť chybí jakákoliv kontrola hraničních přechodů. Libanonské sdělovací prostředky také oznámily, že bejrútská protiletadlová obrana střílela na izraelské bombardovací letouny, které čtyřmi raketami napadly konvoj nákladních vozů ze Sýrie. Izraelský vojenský mluvčí zprávu popřel.

Zatím tedy panuje klid zbraní a zúčastněné strany svorně tvrdí, že vítězství je jejich. Realita však vypadá poněkud jinak. Pro Izrael je příměří, v okamžiku, kdy neuštědřil Hizballáhu zdrcující porážku, viditelnou prohrou. Na rozdíl od optimistických projevů představitelů Olmertovy vlády výsledek měsíčního konfliktu jako neúspěch vnímá 52% izraelských občanů. Knesset ustavil nezávislou komisi, která bude příčiny vojenského selhání, hlavně rozvědky a frontového zásobování vyšetřovat, a jistě vyvodí závěry k nutné rychlé nápravě.

Pro Hizballáh je to, že jeho paramilitární jednotky nebyly rozdrceny, výrazným vítězstvím. Tento, pro Nasralláha vítězný pat, bude zřejmě určovat i pokračování boje na diplomatické frontě. Příměří v tomto okamžiku vyhovuje i Hizballáhu, který vyhlášenými rekonstrukčními aktivitami jen posílí současnou politicky výrazně silnou pozici. Nasralláh se už zavázal, že majitelům poškozených domů vyplatí roční přijmy z ušlých činží. (pochopitelně z íránských petrodolarů). Vzhledem k tomu, že libanonská šíitská většina oslavuje Hizballáh jako hrdiny a vlastence, je pozice centrální libanonské vlády téměř neudržitelně slabá. Hizballáh se ve spojení se stranou Amal nepochybně pokusí strhnout na svou stranu i veškerou vládní a parlamentární moc, tak jak se mu to podařilo už na šíitském jihu, kde organizace dominuje jak vojenským, tak civilním strukturám a ovládá sociální služby, školy i nemocnice.

Je pravděpodobné, že prvním krokem bude snaha Hizballáhu začlenit vlastní zkušené jednotky do libanonské armády, a tak se vlastně stát legitimním udržovatelem příměří do okamžiku příštího vzplanutí. Vzhledem k tomu, jak Francie a ostaní členské země OSN vycouvaly z původních slibů nasadit do demarkačního pásma silné vojenské jednotky s právem použít zbraně i k odzbrojení Hizballáhu, se kvásek na příští, daleko krvavější konflikt míchá s tichým přihlížením OSN už teď. Ani libanonská vláda, ani OSN se jasně nevyjádřily, jak a v jakém časovém harmonogramu si představují odzbrojení Hizballáhu. Pochmurné vyhlídky nepřímo potvrdil i izraelský vyslanec v OSN Dan Gillerman, když v interview pro televizi řekl, že tohle byla poslední příležitost pro Libanon se s militantním Hizballáhem vyrovnat. Neřekl "pro libanonskou vládu", ale pro Libanon, což je daleko zlověstnější. Izraelci jsou si konečně plně vědomi, že (i díky jejich přičinění) Hizballáh už není nějakou vnější implantovanou pátou kolonou, ale stal se integrovanou složkou muslimské většiny libanonské společnosti.

Morální vítězství Hizballáhu uštědřilo těžkou ránu prestiži IDF, která ztratila hodně z lesku neporazitelnosti. V této chvíli už jistě i představitelé Hamásu shánějí po světě protitankové rakety, které mají na svědomí životy 50 vojáků IDF a gloriolu odolnosti tanků Merkava, a není vyloučeno, i syrský prezident Assád pošťuchován ajatoláhy začíná uvažovat, že dobytí Golan nemusí být takovým vojenským hazardem, jak se ještě před měsícem zdálo.

Pokud Izrael přistoupí na výměnu zajatých vojáků za stovky palestinských vězňů, bude to jen dalším signálem ztráty sebevědomí. Je nutné jen doufat, že tento humánní, leč politicky sebevražedný krok Olmertova vláda neučiní. Izrael si další "humanisticky" vedený konflikt už nemůže dovolit. A jelikož má už v liberálními médii zpracované západní veřejnosti pověst nejhoršího škůdce míru, hned vedle George Bushe, bude teď záležet jen na Nasralláhovi a iránských ajatolázích, bude-li křehké příměří držet nebo se v intencích fundamentalistického tažení do Alláhových zahrad a harémů zhroutí v brutální válku, jakou ještě Blízký východ nepoznal.