Válka mezi Hamásem a Izraelem skončila. Dá se říci, že někdo vyhrál, a pokud ano, v jakém smyslu? Čistě vojensky vzato zvítězil Izrael. Poničil infrastrukturu Hamásu, včetně léta budovaného systému tunelů. Zabil až 200 operativců Hamásu a Islámského džihádu, včetně expertů na výrobu raket, zabránil několika pokusům o průnik komand na své území a sestřelil 90 procent střel, které mířily na izraelská města.

Hamás vojensky vzato nevyhrál, ale přece uspěl. Navzdory izraelskému protiraketovému systému zasáhl Izrael stovkami střel, usmrtil více vojáků i civilistů než při některém z dřívějších, mnohem delších konfliktů. Přitom základní struktura ozbrojených sil Hamásu i Islámského džihádu zůstala nedotčena. A získal nové zkušenosti pro případné další střety.

Jenže konflikty mezi Hamásem a Izraelem nejsou tradiční války, a tato byla ještě méně obvyklá, odehrávala se téměř výhradně ve vzduchu.

Palestinští radikálové nemají šanci Izrael odstranit, Izraeli se nechce k pozemní operaci. Ani jedna ze stran nemůže tak docela prohrát ani vyhrát, protože konflikt nevede ke kapitulaci, ale vyvanutí. Hraje se tedy o něco jiného než o vojenské vítězství.

Hamás uspěl v tom smyslu, že dokázal vytvořit dojem, že je vlastně téměř rovnocennou silou v konfrontaci s Izraelem.

Na řadu dní zahnal Izraelce do krytů a omezil letecký provoz. Pomohl zhoršit vztahy mezi Izraelci židovské a arabské národnosti a zvýšil svou hodnotu pro svého íránského patrona. Spoléhal se na to, že Izraelci do Gazy nevstoupí, a sázel na „znepokojenou světovou veřejnost“. Taky na to, že poničenou infrastrukturu nakonec zaplatí Katar.

Hamás také v určitém ohledu nebojoval hlavně proti Izraeli, spíše se jednalo o jeho konflikt s konkurenčním hnutím Fatáh. To kdysi vyhnal z Gazy a nyní by ho rád vytlačil i ze Západního břehu.

Palestinské volby byly zrušeny, ale Hamás v této chvíli alespoň ukázal, že Fatáh a prezident Mahmúd Abbás jsou zase o něco méně relevantní.

Před pár dny radikálněji naladění věřící z mešity Al Aksá vyhnali jeruzalémského muftího, protože byl podle nich nedostatečně nakloněný Hamásu a příliš spojený se stranou Fatáh. V této symbolické válce Hamás skutečně Fatáh porazil.

Z hlediska Izraele bylo důležité nejen to, že se podařilo obnovit odstrašující sílu, a tedy že si koupil zase pár let klidu. Podařilo se také udržet válku na uzdě, včas ji ukončit, než se přelije přes hranice s Libanonem, a povedlo se zastavit i arabsko-židovský rozvrat doma. Premiér Netanjahu se soukromě může radovat, protože Hamás mu možná prodloužil pobyt v čele vlády.

Hamásu se též nepodařilo překazit izraelsko-arabské sbližování nastolené loňskými dohodami se čtyřmi arabskými zeměmi. Arabské země naopak zřejmě budou mít nyní ještě větší zájem o izraelský protiraketový systém, který se osvědčil v reálném provozu, a i ony se cítí být ohroženy ze strany Íránu.

Z mezinárodního hlediska je také významné, co se dělo v Evropě a Americe. V obou oblastech jsme byli svědky dosti hrozivých antisemitských výjevů.

Současně bylo zřejmé, že řada evropských vlád se nedívá na Izrael jako na agresora, ale stát, který se musí bránit. V tomto ohledu došlo k psychologickému posunu oproti poslední velké konfrontaci z roku 2014. Souvisí to i s kratší dobou trvání konfliktu a menším počtem obětí.

Otázka Izraele se stala zdrojem velkého napětí uvnitř americké Demokratické strany, kde levice začala vystupovat otevřeně protiizraelsky, čímž paradoxně přiměla prezidenta Bidena, aby naopak zaujal jednoznačnější stanovisko ve prospěch Izraele.

Tato válka nemohla mít jasné vítěze, ale má poražené. Je jím hnutí Fatáh, izraelská opozice proti Netanjahuovi a civilní obyvatelstvo na obou stranách.

A také dvojstátní řešení, protože posílil Hamás, který kompromis odmítá, a oslabil Fatáh, který budoucí soužití přinejmenším teoreticky neodmítá.

V tuto chvíli se vlastně všichni musejí spoléhat na to, že se příští konflikt zase na pár let odložil, nic míň, nic víc. Zatím nikdo přesně neví, v jakém kontextu se bude odehrávat ten příští.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus