Kdo seje vítr, sklizí bouři. Univerzálnost notoricky známého přísloví platí v současnosti zejména na jinak neúrodném Blízkém východě. Ale je také shrnutím podstaty nekonečného mocenského kolotoče, na jehož základě bývá obhajováno kdeco. Od obrovských, nesmyslných výdajů na zbrojení přes státní terorismus nebo vytváření různých temných struktur až po samotnou legitimitu rozličných státních zřízení. Obvykle maskujících své zcela nesvaté ambiciózní plány věcmi “svatými” – kupříkladu bojem za jedině správné pojetí Alláha nebo vývozem jedině správného pojetí demokracie...

Z hlediska Spojených států sklidil bouři, ba orkán zasloužené odplaty známý íránský generál Kásim Sulejmání. Uznávaný, i popovými písněmi glorifikovaný velitel elitních perských jednotek Kuds (už samotný překlad názvu – „Jeruzalém“ – naznačuje mnohé) přišel o život v pátek brzy ráno. Jak a kde? Při americkém leteckém úderu na „sporném“ území formálně nezávislého Iráku.

Měl to být patrně nejen trest za desítky let činnosti známého vojensko-politického předáka, nýbrž především břitký vzkaz do pořád sebevědomějšího Teheránu. Ten prokazatelně stojí za rostoucí řadou nesnází supervelmoci v širším regionu a může mít dost snadno něco společného také s čerstvým útokem na půdu amerického velvyslanectví v Bagdádu. Čímž by – jen tak mimochodem – podprahově odkazoval na 444 dní potupného zajetí amerických diplomatů, kteří se stali rukojmími Iránské islámské revoluce. Dnes, čtyřicet let po svržení krajně proamerického šáha, odhodlané vyšachovat tradičního zahraničního nepřítele a trvale se na jeho úkor prosadit v širokém “půlměsíci”. Na oblouku iráckého, syrského, libanonského, ale zajisté i dalšího území. Navíc pak v čele s funkcionáři trvale snícími o zničení Izraele. Odhodlanými k šíření své moci někdy rovněž stůj co stůj; navzdory tvrdým ekonomickým, teroristickým nebo jiným protiakcím soupeřů.

K takovýmto protiakcím náleží rovněž vyhrožování válkou, neřkuli zničením země. Ano, někdy to může být „jen“ součást rituálního zastrašování „druhého samce v tlupě“, ale může jít rovněž o široce nebezpečné (!) zakrývání pocitu vlastního strachu. Jak je to třeba hezky patrné z jedné čerstvé události sklonku loňského roku, o níž se u nás prakticky nemluvilo. Když se koncem prosince v Ománském zálivu rozběhlo společné námořní cvičení Ruské federace, ČLR a Islámské republiky, Washington tvrdě varoval, aby Teherán dal od akce „lodě pryč“. Ale na to jediné si mohl v dané chvíli troufnout. Každý ze zúčastněných si tak uvařil vlastní polívčičku. Moskva demonstrovala svůj obnovený význam ve strategické oblasti. Peking opět s gustem podtrhl, že jsou dávno v pekle časy, kdy jeho slabé loďstvo plulo sotva „na dohled“ mateřských přístavů. A Islámská republika všechny přesvědčovala, že někteří dosavadní dominanti už tak dominantní nejsou, a že ajatolláhové a jejich generálové nejsou zase tudíž tak docela v izolaci. Dál ohrožují zájmy USA, Saúdské Arábie anebo Státu Izrael.

Čistě vojensky úspěšný úder proti Sulejmánímu a dalším hodnostářům nese i proto do očí bijící rysy mediálně vděčné agresivity, co se jednak váže k sérii amerických neúspěchů či ztráty tváře v oblasti, ale současně i k brzkým prezidentským volbám v USA. Donald Trump v nich křeslo obhajuje, přičemž patrně dobře ví, k jak nebývale ostré kampani povede svéráz jeho (mezinárodní) politiky.

O krocích v zahraničí se za “velkou louží” říká, že při hlasování nemohou pomoci, ale mohou uškodit. Na což trumpovská administrativa – neobvykle oproštěná od typických “cingrlátek” propagandistických hesel o svobodě a lidských právech – reaguje svým způsobem typicky. Nedomyšlenou, humpoláckou agresivitou, kterou lze dobře prodat určitým vrstvám obyvatelstva. Zneklidněných dejme tomu tím, že pokus mocností Západu odstranit syrského Bašára Asada vedl k posílení ruského a íránského vlivu. Případně k obětování poněkud dezorientovaných kurdských spojenců; zločinně likvidovaných klíčovým americkým spojencem v NATO...

Není proto nijak nepravděpodobné, že fyzická likvidace Sulejmáního, údajné dvojky teokratického režimu, muže považovaného občas za skutečného perského zaminira, nepřinese nic pěkného. Určitě roztočí spirálu nevraživosti v extrémně komplikovaném regionu. Obecně “zdůvodní” další použití síly proti nepřátelům a smrt “mučedníků” bude šikovně využita k závažnému rozhojnění už tak nemalých (a obyvatelstvo sjednocujících) protiamerických nálad v Íránu, Iráku a jen Bůh/Alláh ví, kde ještě jinde.

Mohla by to tak být najmě supervelmoc a její spojenci, kdo bohužel vposledku sklidí bouři. Obrovským hurikánem, neštěstím pro postavení Západu na mezinárodní poli byl už samotný Bushův vpád do Iráku. Nedomyšlená invaze, u níž platilo, že kdo není s námi, je proti nám.

Obdobný text publikovala Mladá fronta