Když v noci na 21. srpna 1968 vtrhly do naší země Sověty vedené armády Varšavského paktu, vypravili jsme se hned ráno s bratrem (12 + 8 let) na „průzkum“. Po návratu nás starostlivý otec zle vyplísnil.

Proč? Měl nás rád – a měl o nás obavy.

V Judeji a Samaří, tedy v oblasti Země izraelské mezi zelenou linií z roku 1949 a dnešními hranicemi Jordánského království, operují od války z června 1967 síly Obranného vojska Izraele (IDF). Co tam mají co pohledávat, slyšíme mnohokrát. Jejich přítomnost je stejně přirozená, logická a důvodná jako přítomnost Spojenců v Německu od skončení druhé světové války.

Obvykle je to tak, že když nějaký stát vyprovokuje válku a prohraje, objeví se na jeho území ozbrojené síly vítěze (vítězů). Rozsah teritoria, na němž se nacházejí, je dán válečnou linií. Doba jejich přitomnosti pak následným politickým vývojem – je to různé případ od případu.

Judea a Samaří, dříve též Předjordánsko a dnes také Západní břeh, byly do červnové války 1967 součástí jordánské monarchie. Tuto válku, do níž se Jordánsko nesmyslně zapojilo (král Husajn tehdy aktivisticky podpořil Násira – a teriroriálně na to doplatil), Arabové prohráli a vítězný Izrael obsadil řadu území včetně Západního břehu, kterého se Jordánsko posléze vzdalo. Mírová smlouva Jordánsko-Izrael z roku 1994 se týká nových hranic hášimovské monarchie tvořených (zjednodušeně) řekou Jordánem, Mrtvým mořem a na jihu linií Mrvé moře – Akaba/Eilat (severní cíp Akabského zálivu).

Judea a Samaří se tak staly „zemí nikoho“. Reálně sporným územím, které si nárokuje jak Izrael (jde o součást židovské národní domoviny – právně uznané vývojem od roku 1917 a nikdy nikým právoplatně nezrušené), tak reprezentace palestinských Arabů. Jediným racionálním řešením je teritoriální kompromis (o něm ale tento článek není).

Podstatné je, že podle mírových smluv z Oslo mezi Izraelem a palestinskoarabskou reprezentací (PLO) je přítomnost IDF na území Judeje a Samaří smluvně ukotvena. Nejde tedy o žádnou „okupaci Západního břehu“, jak se stále dokola lživě omílá – a tudíž ani útoky arabských výrostků a mladíků, ale i těch, kdo už by měli mít rozum, na izraelské vojáky sloužící v Judeji a Samaří nemají žádné odůvodnitelné opodstatnění. Tito útočníci se v principu dopouštějí stejných činů volajících po potrestání jako teroristé na Sinaji útočící na egyptské ozbrojené síly.

Tolik nezbytný politický úvod – a nyní zpět k „lidské“ stránce věci. Hodně se teď mluví o incidentu u vesnice Nabi Salah v Samaří, kde měl 28/8 voják IDF „přidusit“ arabského chlapce. Zásadní článek na toto téma napsal na blogu iDnes Martin Braun („Ahmed Tamimi – taková mladá krásná děvenka. Srdce nad ní pláče“ - publikován 1/9). Já jsem v tomto příspěvku zaměřil na stejnou záležitost ve světle rodinné zkušenosti z 21. 8. 1968 zmíněné v úvodu.

Arabské matky a samozřejmě otcové žijící v Judeji a Samaří, na rozdíl od mého otce bezprostředně po invazi 1968, nejenže neplísní své děti, pakliže se angažují v útocích na izraelské vojáky, ale ještě je v tom podporují, ba zhusta do těchto akcí (neméně zhusta jde o inscenovaný tyjátr pro média – v Nabi Salahu tomu nebylo jinak) své ratolesti posílají. Když se pak tito sígři, jinak je nazvat nelze, dostanou do problémů (nikdo snad nemůže po vojácích IDF chtít, aby na agresivní útoky zejména teenagerů, ale i mladších drzounů reagovali nečinností), nastává propagandistické divadlo, jehož cílem je očernit Izrael a ukázat světu nebohé a pod izraelskou okupací trpící „Palestince“.

Ptám se: kde je rodičovská zodpovědnost arabských matek a otců, stejná, jakou měl můj otec ve vztahu ke mně a mému bratrovi 21. srpna 1968? Co jsem to za rodiče, když souhlasím anebo pošlu své dítě, aby provokovalo ozbrojené vojáky a riskuji tím nejen zranění, ale i smrt svého dítěte, což při konfliktu s ozbrojenou mocí, civilisty záměrně vyprovokovaném, nemohu nikdy vyloučit.

Nepřipomíná nám to znovu a znovu výrok Goldy Meirové, že mír nastane jen tehdy, až budou Arabové víc milovat své děti než nenávidět Židy?

Tolik text a nyní fotopříloha:

Obr. 1 Takhle to začíná. Dole na silnici patrolují izraelští vojáci, blíž k objektivu mladý Arab hledá vhodný kámen. Pak prak roztočí.

Obr. 2 Útočník pracuje s prakem starověkého typu (šipka). Kámen vloží do kapsy.

Obr. 3 Prak roztočí.

Obr. 4 A ve vhodném okamžiku kámen vymrští.

Obr. 5 Této smrtící zábavě se s oblibou věnují i arabské děti pod patnáct let.

Obr. 6 Když voják chlapce-hrdinu sebere, nastává obvyklé hysterické divadlo. Příbuzné (ženy a dívky) se sápou na vojáka, média jsou připravena jako na zavolanou. Rodí se další pokus o vytvoření negativního obrazu Izraele, kterému pak nemalá část světa věnuje, žel, větší pozornost než samotné realitě, o kontextu nemluvě.

Obr. 7 Stejný výjev jako výše, jen z jiného objektivu. Na místě jich je víc než dost.

Obr. 8 Šipka ukazuje na kapsu praku. Podobný zřejmě použil i David proti Goliášovi.

Obr. 9 Mezitím útok chrabrých arabských žen na vojáka zadržujícího mladého útočníka (který ovšem může kamenem i zabít) pokračuje.

Obr. 10 Do vojáka tlučou všichni. Připojí se i muž (v zeleném). Člověka přitom napadne: stačilo chlapce trochu jinak vychovat a všichni byli tohoto incidentu ušetřeni. Jenomže ...

Obr. 11 V těchto dnech zveřejnilo oddělení mluvčího IDF snímky z mládežnického tábora hnutí Hamas v Pásmu Gazy. Kameny a praky to začíná a takto pokračuje. Na vině je ovšem Izrael. A tak je to stále dokola...