Ne, nechystám se porážet tuto "svatou krávu" mírového procesu. Rád bych ale zjistil, jestli skutečně existuje nebo jestli je to jen plod toužebných přání, přelud či - zůstaneme-li u orientálních obrazů - fata morgána. To je důvod, proč si připouštím otázku, zda osady v Judsku a Samaří, na území obsazeném Izraelci, představují pro mír na Blízkém východě skutečně tak obrovskou překážku, jaká se z nich dělá.

Dobře se pamatuji na tiskovou konferenci v prosinci 2000, kde profesoři Goldblum a Arnon z Izraelského mírového hnutí prezentovali "izraelské osady jako hlavní překážku míru mezi Izraelci a Palestinci". Hned nato se k těmto hlasům připojil Arafatův vrchní vyjednavač, Saíb Irikát, a zdůraznil, že "mír a osady jsou rovnoběžky, které nemají průsečík." Odporovat izraelské levici je za všech okolností politicky nemoudré - to tento mazaný profesor politologie pochopil už dávno.

O půl roku později dodal René Kosirnik ze švýcarské pobočky Mezinárodního červeného kříže potřebné právní argumenty: Podle 4. ženevské konvence z 12. srpna 1949, článek 49, "židovské osady na Izraelem obsazeném západním břehu Jordánu jsou válečným zločinem." Jedním dechem ovšem vyslovil, že v zákoně existuje mnoho "šedých zón" a že "mezinárodní právo je realistické a vždy až druhé nejlepší." Navíc neměl v této záležitosti Červený kříž ani roli žalobce, ani soudce - která by rozhodně nebyla neutrální! - nýbrž byl prostě "právním poradcem".

Ani v následujících letech to však nebyli Palestinci, kdo se bouřil proti osadám, ale bylo to Izraelské mírové hnutí a zástupci západních organizací. Po podpisu dohod z Osla dokonce Palestinci zapomněli požadovat zastavení výstavby osad a vesele jednali s Izraelci patnáct let, přestože se za tu dobu počet židovských osadníků na územích, která před rokem 1967 Izraeli nepatřila, zdvojnásobil.

Na konci svého funkčního období v březnu 2009 tehdejší izraelský premiér Ehud Olmert spolu s ministryní zahraničí Cipi Livni pravidelně jednali s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem - přestože za vlády strany Kadima bylo vybudováno více osad než v době pravicové vlády Benjamina Netanjahu. Je skutečností, že výstavba osad prodělala největší rozmach v době levicově orientované vlády. Nebyly to tedy strany pravicové, nacionálně a nábožensky orientované, které daly postavit nejvíce osad, ale sociálně demokratická Strana práce.

Pokud navštívíte osady jako novinář "na volné noze", tedy nikoli jako účastník exkurze pořádané Izraelským mírovým hnutím, můžete se setkat s Palestinci, kteří se spokojeně podílejí na výstavbě osad a opravách domů. "Proč jste, vy Němci, tak zaměření proti osadám?" zeptal se mě jednou jeden Palestinec v židovské osadě. "Já jsem Židům prodal pozemek. Stavěl jsem jim domy a teď jim je renovuji." Někteří Arabové si dokonce myslí, že výstavba osad nebyla překážkou míru, dokud administrativa USA a západní vlády nezačaly požadovat její zastavení.

"Palestinci si nemohou dovolit, aby Barack Obama nebo Nicolas Sarkozy byli palestinštější než oni," píše "izraelsko-arabský muslimský Palestinec" Chalid Abu Toame a pokládá naprosto nekonvenční otázku: "Jestli jsou osady hlavní překážkou míru, jak to, že nenastal žádný mír, když Izrael zlikvidoval všechny své osady v pásmu Gazy a vystěhoval 8000 Židů?"

Není to náhodou tak, že tento druh "teritoriálního" myšlení je importován ze Západu a je původní orientální mentalitě cizí? Izraelský novinář Oded Granot se 16. října v televizním rozhovoru zeptal palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse, proč zrovna teď podmiňuje svou ochotu pokračovat v rozhovorech zastavením výstavby osad. "Pokud USA, Evropa a celý svět požadují zastavení výstavby, nemůžete ode mne čekat, že budu říkat něco jiného, ne?" odpověděl palestinský prezident.

Nebyli to Palestinci, ale přítel Izraele, americký prezident George W. Bush, kdo přišel s požadavkem "souvislého" palestinského státu - aniž by ztrácel čas přemýšlením, jestli je spojení Západního břehu a pásma Gazy vůbec proveditelné. Jsou to mírem posedlí Švýcaři, kteří nejenže se snaží svou "Ženevskou iniciativu" vnutit zdejším lidem, ale kteří také s misionářským zápalem tvrdí, že "kantonální uspořádání" státu není v žádném případě životaschopné.

A protože izraelské osady na obsazených územích západního břehu Jordánu jsou z hlediska mezinárodního práva nezákonné, jsou Evropané samozřejmě povinni bojkotovat tamější výrobky. Velkoryse přitom přehlížejí skutečnost, že se přitom zaplétají do skutečné džungle právních úvah, které vedou k tomu, že ani Beer-šeba, Nazaret a Naharija by podle některých mezinárodních zákonů nemohly patřit Izraeli. Hlavní je, že bojkotujeme výrobky z osad - nevadí, že ti, kdo na celý ten kolotoč nejvíc doplácejí, jsou obvykle palestinští dělníci, a že se tak jakákoli ekonomická spolupráce, která by přispěla k míru, mezi Izraelci a Palestinci stává nemožnou.

Neříkám tím, že výstavba osad podporuje mír a že mezi Izraelci a Palestinci absolutně neexistují spory o pozemky. Probíhá zde skutečně válka o zemi! Ale proč se diskuze v Evropě a v Americe vede tak umíněně a dogmaticky? Proč jsou všechny nekonvenční pokusy o řešení zpochybněny hned v začátcích? Proč není možné vážně položit otázku, zda židovské osady na palestinských územích nemají náhodou potenciál pro vytvoření budoucí spolupráce mezi těmito dvěma národy? Proč máme takové nutkání oddělovat dvě soupeřící strany, když je přitom jasné, že budoucnost mohou vytvořit jedině společně? Proč svými požadavky konflikt rozdmýcháváme, namísto abychom jej tlumili?

Chalid Abu Toame dochází k závěru, že "hlavní překážkou míru jsou ti, kteří se snaží vyvolat nestabilitu a válku. Hlavní překážkou je Írán a radikální muslimové, kteří chtějí zničit Izrael. Ti jsou teď největší hrozbou pro mír, protože hrozí smrtí každému umírněnému Arabovi a muslimovi, který chce žít s Izraelem v pokoji." Nenechali jsme se náhodou odvést od skutečného jádra konfliktu?

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
překlad -ms-
www.israelnetz.com

Fotky na ilustraci tohoto článku najdete zde a zde.