19.6.2021 | Svátek má Leoš


BLÍZKÝ VÝCHOD: Jde o „náboženský konflikt“?

26.12.2014

Ministr zahraničí SRN Frank Walter Steinmeier v Jeruzalémě naléhavě varoval před „náboženským konfliktem“ na Blízkém východě: to bylo - když už nemohl zastavit izraelskou politiku osídlování ani znova popíchnout mírový proces - jeho nejdůležitějším poselstvím.

Mnoho analytiků tvrdí, že v konfliktu mezi Izraelci a Palestinci jde o území. Vzdejte se tuhle jednoho čtverečního kilometru, tamhle přestaňte sedět na kousku země a šup, na biblických nivách zavládne mír. Tato myšlenka tvoří i základ dvoustátového řešení, které Evropané nabízejí coby jediné možné. Proto vyhrožují Izraeli sankcemi, neboť politika osídlování toto jednoduché řešení obchází.

Izraelci proti tomu najíždějí s těžkými kalibry. „Hranice z doby před rokem 1967“ jsou podle nich linií příměří mezi Izraelem a Jordánskem „bez předjímání budoucích diplomatických jednání“. Někdejší izraelský ministr zahraničí Abba Eban mluvil o „osvětimských hranicích“. Divoké výpovědi radikálních osadníků o „biblické vlasti“ se v Izraeli navzdory domněle obrovské kolonistické lobby neberou vážně. „Otec osadníků“ Ariel Šaron dal v jednom rozhovoru pro list Haarec jasně na srozuměnou, že Izrael je ochoten vzdát se kvůli míru osad jako Eli, Šilo a Tekoa. Ta jména nezvolil náhodně: jde o klasická biblická místa. Šaron tím chtěl říci, že biblické nebo židovské dějiny nejsou při dělení země žádným argumentem. Beztak už Izrael v rámci dohod z Osla předal pod palestinskou správu Betlém, rodné město krále Davida. Totéž platí o biblickém Sichemu (což je dnešní Náblus) a Jerichu, kam turisté putují právě kvůli Bibli.

Ministerský předseda Ehud Barak v roce 2001 tvrdil, že když Arabové prohrají válku, měli by za své útoky na Izrael platit územím, stejně jako Německo přišlo ve prospěch vítězů o Slezsko, Alsasko a jiná teritoria. Především bloky osad by měly zůstat pod svrchovaností Izraele. S tím souhlasili i Američané.

Dále argumentuje Izrael tím, že „musí myslet na svou bezpečnost“. V tom dochází neustále ke změnám: Izrael se například obává, že se Hamás zmocní Západního břehu Jordánu, takže letiště Ben Guriona i Tel Aviv a hustě osídlená pobřežní rovina budou mít palestinské extrémisty doslova na dohled. Zeměpisně je to tam tak nahuštěné, že kdyby „nepřátelé“ ovládli kopce v blízkosti tohoto mezinárodního letiště, nemohlo by už žádné letadlo bezpečně přistát.

Pro Jordánsko je existenčně důležité nemít s budoucím státem Palestina žádné přímé společné hranice. Proto tento stát počítá s tím, že Izrael v údolí Jordánu svými vojenskými oddíly vytvoří klín.

Vedle těchto praktických úvah jsou zde i rozdíly ideologické, jež ukazují, že šlo vždy o náboženský konflikt.

K palestinské propagandě neoddělitelně patří popírání skutečnosti, že Židé jsou „národem“. Pokud je židovství jen „náboženstvím“, nemají nárok na sebeurčení a právo na vlastní stát. To je pro Palestince dalším důvodem neuznávat Izrael jako „stát židovského národa“, což požadoval již premiér Ehud Olmert.

Ke klasickým motivům protižidovské, protisionistické a protiizraelské propagandy Arabů - jako například Palestinců - patří konspirační teorie, podle níž by se „ti Židi“ rádi zmocnili Chrámové hory (neboli al-Haram al-kudsí aš-šaríf, jak jí říkají Arabové) a na místě mešity al-Aksá postavili opět Šalomounův chrám. Už jeruzalémský muftí Hadždž Amín al-Husajní tímto tvrzením v roce 1929 vyprovokoval pogromy, jež stály stovky židovských životů a skoncovaly s třítisíciletou přítomností Židů v Hebronu. Jásir Arafat ho v tom napodobil: nazval Druhou intifádu, která vypukla na podzim roku 2000, „Intifádou al-Aksá“. Přesně tak prohlašují i dnes muslimové za ohnisko konfliktu Chrámovou horu, třebaže izraelská vláda nedopustila provést ani tu nejmenší změnu, pokud jde o status quo. Věkové omezení při páteční modlitbě v případě, kdy existují informace o chystaných nepokojích, se uplatňuje již léta. Návštěvy nemuslimů jsou pravidlem od roku 1967.

Pokusy zasáhnout „nepřítele“ na citlivém místě a dotknout se tak jeho náboženského cítění se opakovaně vyskytovaly a vyskytují na obou stranách. V souvislosti s útokem na synagogu ve čtvrti Har Nof se uvádí útok Barucha Goldsteina na modlící se muslimy v Hebronu v roce 1996. Stejně nechvalně známým se však stal útok na Židy přeživší holokaust v hotelu Park v Netanji o pesachovém večeru v roce 2002. Pravidelně dochází k útokům Palestinců na Josefův hrob v Náblusu nebo na Ráchelin hrob u Betléma, ačkoli dohody z Osla zaručují Židům právo tato místa navštěvovat.

Dalšími jednoznačně náboženskými prvky u palestinských atentátníků je pokřik „Alláhu akbar“ vyzývající k vraždění a označení „šahíd“ (mučedník) pro všechny Palestince usmrcené Izraelem, včetně nejhorších hromadných vrahů. Získávají tím status „světců“, kteří sami sebe obětovali na oltáři svého Boha.

Palestinský spisovatel dr. Isám Šaver shrnul podstatu konfliktu na hamásovských stránkách ve vší stručnosti slovy: „Jsme přesvědčeni, že náš boj proti okupantům je v zásadě nikoli zeměpisný, historický či ekonomický, nýbrž náboženský.“

Mahmúd al-Habbáš, poradce prezidenta Mahmúda Abbáse pro náboženské a islámské záležitosti, stále znova mluví o jádru konfliktu. Islám se prý nemůže smířit s existencí Izraele, neboť celá Palestina je součástí „islámského vakfu“. Veškerá země, kterou islám kdysi „osvobodil“, podle něj „patří nám a naší zůstane“. Především to platí pro „al Burák“, totiž pro Zeď nářků v Jeruzalémě uctívanou Židy. Mír s Izraelem je zakázán, vraždění Izraelců si zasluhuje plnou podporu a cílem mírové smlouvy je postupné zničení Izraele po vzoru podvodné smlouvy uzavřené prorokem Mohamedem u Hudajbije. Nad těmito představami by se zvlášť měli zamyslet Španělé a Srbové.

I u Židů se vyskytují náboženská hlediska, například označování celého státu Izrael jako „třetího domu“, ve smyslu třetího jeruzalémského chrámu. Dobytí východního Jeruzaléma včetně Chrámové hory a Zdi nářků v roce 1967 vyvolalo v pravicových kruzích „mesiánské probuzení“. Orientace sionismu, národní ideologie židovského lidu, byla však sekulární. Otcům sionismu šlo jen o jedno: dát židům stát, v němž by měli většinu. Proto se diskutovalo o možnosti založit stát v Ugandě či Argentině. Teprve později se myšlenkově přeorientovali na „historickou vlast“ Židů, na „zemi Izrael“. Rovněž trvání na Jeruzalémě jako na „věčném sjednoceném hlavním městě Izraele“ má náboženské motivy. U většiny převážně světsky zaměřených izraelských Židů však přitom jde spíše o kulturní a historické emoce, podobně jako si Němci po roce 1990 opět za své hlavní město zvolili Berlín místo Bonnu.

Přitom právě mnozí ortodoxní Židé a jejich strany jsou vůči státu Izrael skeptičtí. Sekta „Neturej karta“ proti němu dokonce bojuje a chce jej zrušit. Oproti myšlenkovému stereotypu rozšířenému u Evropanů jsou ortodoxní Židé rozhodnými odpůrci „velkého Izraele“ a politiky zakládání osad. Na rozdíl od islámu, jenž chce cíle vyjádřené v Prorokově poselství splnit už teď, čeká židovstvo na příchod Mesiáše; teprve pak se prý chrám snese z nebes a Židé budou vysvobozeni od nepřátel. Než k tomu dojde, platí zákony zakořeněné v židovstvu, které jim stavbu nového chrámu zapovídají.

Úsilí Palestinců učinit nyní opět - jako již tolikrát v dějinách - z Chrámové hory kontroverzní kámen urážky je nešťastným pokusem dodat konfliktu zbytečný náboženský nátěr, aby se tak stal „neřešitelným“.

© Ulrich W. Sahm
přeložila Ivana Kultová
www.wilberforce.cz








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.