Nedávné nepokoje na severních izraelských hranicích ještě nedozněly, a další se zlověstně vynořují na obzoru s plánovaným vyhlášením Palestinského státu. Hamás, který si ještě donedávna šel s Fatáhem vzájemně po krku, najednou zjišťuje, že alespoň předstíranou spoluprací by si mohl vydobýt u mezinárodního společenství zdání legitimity a politicky se rehabilitovat coby státotvorná složka.

Klíčovou postavou dosti překvapivě vzniknuvší koalice je Mahmúd Abbás, předpokládaný ministerský předseda budoucího palestinského státu. Co od něj můžeme čekat? Americký neokonzervativní měsíčník COMMENTARY se tu netají skepticismem: Abbás totiž lže, jako když tiskne.

Podívejme se, co napsal Mahmúd Abbás v oficiálním deníku OOP Falastin a-Thaura v březnu 1976:

„Arabské armády vstoupily (1948) do Palestiny, aby údajně ochránily Palestince proti sionistické tyranii, ale místo toho je nechaly na holičkách, přinutily je emigrovat a opustit vlast, a uvrhly je do táborů, ve kterých živoří jako kdysi židé ve svých ghetech.“

V New York Times ze 16. května 2011 podává tutéž historickou událost zcela odlišně:

„V listopadu 1947 Valné shromáždění doporučilo rozdělení země. Brzy nato sionistické síly vyhnaly palestinské Araby, aby si zajistily rozhodující židovskou většinu v budoucím státě Izrael, a arabské armády odpověděly intervencí. Následovala válka a další vyhánění. Byli to potomci oněch vyhnaných Palestinců, kdo byli v neděli terčem izraelských kulek, když se snažili symbolicky demonstrovat právo návratu do svých dřívějších domovů.“

Abbásovi je pro očernění židovského státu každá lež dobrá. Svůj článek v New York Times zahajuje trpkou vzpomínkou, jak jeho rodina byla „přinucena opustit“ galilejskou vesnici Safed za tehdejších zmatků. Rozhovor, který poskytl televizní stanici Al-Palestinia v r. 2009, jej však opět usvědčuje ze lži. Přiznává tam, že jeho „zámožná“ rodina odešla ze Safedu preventivně, na základě horlivě rozšiřovaných pověstí, že Židé se budou krvavě mstít za masakry páchané Araby ve dvacátých letech. Klidně by byl mohl dodat, že safedští Arabové se těch masakrů nadšeně zúčastnili, stejně jako pogromů v letech třicátých. Nicméně chystané odvetné akce Židů nebyly přesto ničím než čirou fantazií. Nebyli to Židé, kdo Araby vyhnal - bylo to jejich špatné svědomí.

Židé měli ve skutečnosti dosti dobrý důvod pro to, aby Araby od útěku zrazovali. Museli se totiž obávat plošného ostřelování civilního obyvatelstva arabskými děly. Arabské armády měly naopak dobrý důvod arabské obyvatelstvo přimět k odchodu, aby židům v připravované krvavé lázni nesloužilo jako lidské štíty. (Pro ilustraci si můžete přečíst líčen jordánského plukovníka Abdulláha Talla, jak Arabská legie proměnila v hromadu sutin hustě obydlenou židovskou čtvrt Jeruzaléma, takže ji etnicky vyčistila.) Nepřekvapí nás tedy, že před zahájením arabské invaze varovala vysílání z Káhiry, Damašku, Ammánu i Bejrútu, že každý Arab, který včas neodejde, bude pověšen coby židovský kolaborant.

Sebevětší hora dokumentů však Palestince nepřesvědčí, že si svou „národní katastrofu“ zavinili sami. Protivníci Izraele prostě musejí lhát, a tak lžou bohorovně, lžou důsledně a lžou i tehdy, když tím protiřečí svým předchozím lžím. S takovými lidmi je ovšem rozhovor nemožný, protože falešnými argumenty nelze dospět k pravdě. Abbás se nyní snaží přesvědčit svět, že k míru se nedá dojít jinak než jednostranným vyhlášením Palestinského státu, což je v přímém rozporu s dřívějšími dohodami uzavřenými v Oslo. O jednu lež více nebo méně - co na tom sejde?