Když bombardování odpalovacích ramp ze vzduchu agresi Hamásu proti svrchovanému izraelskému území nezastavilo, spustil Izrael dlouho odkládanou pozemní invazi. Proti pravidelné, uniformované izraelské armádě však stojí protivník zcela jiného zrna, různotvará soldateska v nejroztodivnějších hábitech, v kuklách, případně i v uniformách – pro lepší maskování ovšem izraelských. Skrývá se v děrách, tunelech, mešitách, školách, nemocnicích, v davu civilistů, a spoléhá na to, že na civilisty – na rozdíl od teroristů – Izrael nezaútočí. Přesto počet civilních obětí v Gaze roste – a zřejmě bude stoupat i nadále. Dny beztrestného napadání židovského státu zpoza „civilního buku“ neodvratně končí, paradigma dlouholetého konfliktu se totiž právě zásluhou Hamásu proměnilo v jeho neprospěch.

Napříště každá raketa odpálená a každý projektil vystřelený ze školy, nemocnice, mešity nebo obytného domu dělá z těchto objektů legitimní cíl odvetného úderu, ať se uvnitř nachází kdokoliv. Použije-li Hamás k dopravě ozbrojenců, zbraní či munice ambulanci, učinil rovněž ze všech sanitek legitimní terč. Žádná armáda na světě nebude každou jednotlivou sanitku nejdříve zkoumat, co vlastně převáží, neboť to ani není proveditelné. Jakmile Hamás civilní objekty a vozidla zneužil k bojovým účelům, smazal tím jejich chráněný statut a nemůže očekávat jejich rozlišování ani od izraelské armády. Vypočítávat pak, o kolik počet „civilních obětí“ převyšuje počet zabitých teroristů, je čistě propagandistický tah k očernění Izraele, protože ty civilisty zahubil izraelskými zbraněmi vlastně Hamás. Jeden z obyvatelů Gazy to ostatně nepokrytě přiznal: „Zabíjí nás Hamás, ne Izraelci, ale to se tady nikdo neodváží vyslovit nahlas.“

Ve středu jsem tady prezentoval grafiku gazanského sídliště Šedžaja, znázorňující promíšení civilní zástavby s raketovými dílnami, skladišti a odpališti, jak je při pozemní operaci našla izraelská armáda. Co asi myslíte, že musí s podobným nálezem udělat každý velitel takové operace, který má všech pět pohromadě?

Ano - smutné, ale nevyhnutelné. Jinak by odtud v budoucnu létaly rakety na izraelské území stejně jako doposud. A ty si, jak ví každý, také nevybíraly mezi vojákem a civilistou.

Komisařka OSN pro lidská práva Navanethem Pillayová při zahájení jednání Rady OSN pro lidská práva ve středu v Ženevě prohlásila, že „Izrael se možná dopustil v Gaze válečných zločinů demolicemi domů a zabíjením dětí“. Ano, ve válkách se bourají domy (trosky jako zde nahoře můžete vidět i ve Sderotu, Ašdodu, Aškelonu a dalších izraelských městech) a bohužel umírají i děti. Ty izraelské méně, protože několikrát za den utíkají do krytu, palestinské více, protože i když jsou Palestinci předem včas varováni, aby kritickou oblast opustili, Hamás jim to nedovolí. Hamásu na civilních obětech nezáleží - naopak, každý mrtvý jim v boji o světové veřejné mínění získává body, a čím je jich více, tím pro Hamás lépe. To Izrael dobře ví, a i z toho důvodu se tak snaží civilní oběti minimalizovat, úplně vyhnout se jim však nemůže. Ledaže by si dál nechal nečinně padat na hlavu palestinské rakety, jak si to asi jeho kritikové představují. Každého takového mravokárce „izraelského násilí“ bych nechal povinně bydlet aspoň měsíc v některém z ostřelovaných měst, aby si dosyta užil těch palestinských kratochvílí. Moc bych se divil, kdyby už za pár týdnů nespustil povyk, proč už s tím proboha izraelská vláda konečně něco neudělá.

A pro ty, kdo by snad ještě pochybovali, že Hamás skutečně praktikuje zločinnou strategii lidských štítů, ocitujme zde na závěr prohlášení Fazi Hammáda, hamásovského člena Palestinské legislativní rady:
„Pro palestinský lid se smrt stala průmyslem, v němž vynikají ženy a vůbec všichni lidé žijící v této zemi, starci, mudžahedíni i děti. Proto také vytvořili živé štíty z žen, dětí, starců a mudžahedínů, aby vzdorovali sionistické bombardovací mašinérii. Vzkazují tím sionistickému nepříteli: My toužíme po smrti tak, jako vy po životě.“