28.3.2024 | Svátek má Soňa


BLÍZKÝ VÝCHOD: Hořká pachuť

26.10.2011

Radost z návratu vojáka Gilada Šalita z více než pětiletého zajetí není, alespoň z izraelského hlediska, nikterak nezkalená. Dohodě předcházely prudké diskuse v izraelské veřejnosti a tyto rozpory nejsou ještě zdaleka překonány. Jásot nad Šalitovým propuštěním zanechává hořkou pachuť.

Za jediného prostého izraelského vojáka bylo vyjednáno propuštění 1 027 arabských teroristů. Ze 450 mužů a 27 žen, kteří byli z vězení propuštěni v den Šalitova propuštění, bylo 280 odsouzeno nejméně k jednomu doživotí. Dohromady nesou odpovědnost za smrt zhruba šesti stovek Izraelců.

Je mezi nimi křesťan Kris Adel Išak Al-Bandak z Fatáh Tanzimu, který v r. 2002 zastřelil dva Izraelce. Také Azíz Salha, který v říjnu 2000 při barbarském lynči v Ramalláhu jednoho izraelského vojáka vlastnoručně zardousil a ubodal, aby se pak kamerám z celého světa chlubil z okna svýma zakrvavenýma rukama, je opět na svobodě.

Největší pozornost vyvolala při předběžných jednáních o Šalitově propuštění nepochybně dnes jednatřicetiletá Ahlam Tamimiová. Palestinská novinářka s osobním číslem 1124138 byla odsouzena k šestnáctinásobnému doživotí. Na seznamu izraelské vězeňské služby nese mezi osobami určenými k propuštění výměnou za Šalita číslo 473.

9. srpna 2001 vysadila na křižovatce ulic Jaffské a Krále Jiřího v Jeruzalémě Izadína Zúhaila  Al-Masrí. Ten se o pár minut později vyhodil do vzduchu v pizzerii Sbarro. 15  Izraelců bylo zabito, 130 zraněno.  Tamimiová se klidně vrátila do Ramalláhu a přečetla zprávy v palestinské televizi. Jednatřicetiletý pohledný „satan z Ramalláhu“ říká: „Ničeho nelituju! Vyjdu z vězení a existenci Izraele stejně neuznám. Debata bude možná teprve tehdy, až Izrael uzná, že tahle země je islámská.“

Pozůstalí po obětech teroru se zoufale snažili do poslední minuty dohodě zabránit i před Nejvyšším soudem. Švuelu Schijveschuurderovi je dnes 27 let. Při atentátu v pizzerii Sbarro ztratil rodiče a tři sourozence ve věku dva až čtrnáct let. Jakmile byla oznámena dohoda mezi izraelskou vládou a Hamásem, snažil se spolu s dalšími příbuznými obětí překazit osvobození arciteroristů. Nejvyšší soud Izraele zasedal dlouho do noci, i když bylo jasné, že soudci se do politického rozhodnutí vměšovat chtít nebudou.

Teprve zpětně a s delším odstupem bude možno posoudit, kolik ve skutečnosti židovský stát za vykoupení jediného vojáka zaplatí. „Žádný stát na světě by tohle neudělal,“ říká spisovatel Ejal Megged, který se za Šalitovo vysvobození zasazoval a rozhodnutí Netanjahuovy vlády podporuje.

Nesnáz izraelského rozhodování se odrazila na mnoha místech, například v osobní poznámce, kterou připojil ke svému podpisu na omilostňujícím dekretu izraelský president Šimon Peres: „S těžkým srdcem,“ napsal nositel Nobelovy ceny za mír, připojuje svůj podpis a zaznamenávaje, že se pouze sklání před politickým rozhodnutím, že však „těmto vrahům a zločincům“ jejich činy nikdy neodpustí ani nezapomene.

Německo-izraelská společnost v Berlíně a Postupimi spontánně prohlašuje: „Nesmírně se radujeme s Giladem Šalitem, jeho rodiči, rodinou, přáteli a celou izraelskou společností, že po více než pěti letech je konečně opět na svobodě.“ A pak podtrhuje: „Rozhodně se však stavíme proti tomu, aby propuštění protizákonně uneseného Gilada Šalita za cenu 1 027 zločinců bylo vydáváno za „výměnu zajatců“. Je to brutální vydírání, zločinný obchod s lidskostí.“

Šalitova výměna tvoří nebezpečný precedens: který radikální masový vrah by teď nemohl doufat? Z pravého politického spektra se v Izraeli už skutečně ozývají hlasy, které žádají osvobození židovských teroristů s arabskou krví na rukou. Připomíná se v té souvislosti i Jonathan Pollard, který už více než čtvrt století pyká v americkém vězení za špionáž pro stát Izrael.

Je vskutku na pováženou, jak snadno vydíratelným se stává izraelský stát. Hamás už oznámil, že si vynutí propuštění všech zbývajících 5000 palestinských vězňů z izraelských věznic. Davy vítající propuštěné v Gaze skandovaly: „Alláhu, dej nám dalšího Šalita!“ Zdá se, že cena života jediného židovského vojáka překonává všechny meze. Palestinští islamisté pochopili: únos Izraelců se vyplácí. „Stali jsme se rukojmími nezadržitelné spirály ústupků?“ táže se jeden pozorovatel.

Přitom už rabín Meir z Rothenburgu odmítl zaplacení výkupného, které vede jen k dalším únosům – a zaplatil za to životem. Zemřel jako rukojmí v roce 1293 po sedmiletém věznění. Roku 1307 zaplatil za jeho mrtvolu jeden frankfurtský kupec 20 000 liber stříbra, aby Meir mohl být pohřben ve Wormsu. O případu německého rabína se v souvislosti se Šalitovým zajetím v uplynulých letech v Izraeli horlivě diskutovalo. 

Po Šalitově návratu teď poprvé po letech není žádný izraelský voják v cizím zajetí. Právníci a zákonodárci se nyní radí, jak by se dala zákonem omezit výše výkupného za rukojmí.

A dál: Kdo je mrtvý, nedá se použít k výměnnému obchodu. Nemálo hlasů proto žádá trest smrti pro odsouzené masové vrahy. Během válečného tažení v Gaze 2008/2009 se vojáci protigerilových jednotek mezi sebou dohodli, že raději budou střílet na vlastní kamarády, než by měli nechat dojít k „druhému Šalitovi“. V den Šalitova propuštění bylo nahlas vysloveno, co se dosud jen šuškalo: další únosy už nebudou – i kdybychom uneseného vojáka měli sami zastřelit. Evidentní zoufalství dává vypučet hrozivým květům. Jaké asi přinese plody?

Propuštěním stovek zkušených teroristů byly schopnosti celosvětového islámského džihádu rozhodně posíleny. Statistika podobných výměn z minulosti ukazuje, že asi 60 procent propuštěných se opět vrátí k aktivnímu teroru proti Izraeli.

Izraelští bezpečnostní experti nad tím mávají rukou. S dnešními technickými možnostmi se dá prý zvládnout ledacos, a kromě toho dosud neexistoval protiteroristický plot. Nezbývá, než si počkat, co zvládnout nedokážou, kolik propuštěných se vrátí ke krvavému řemeslu a jakou dlouhodobou cenu židovský národ na celém světě bude muset zaplatit. 

V každém případě, zdůraznili pozorovatelé v den Šalitova propuštění, nedal Izrael žádný slib, že bude jednat v rukavičkách s těmi, kdo se po svém propuštění vrátí k teroristickému řemeslu. Aktivistka hnutí, které se zasazovalo za Šalitovo propuštění, a tudíž schválilo výměnu, požaduje: musíme udělat všechno pro takové odstrašení, aby se únos vojáků už nevyplácel.

Další precedens spočívá v tom, že Izrael uzavřel dohodu s radikálně islamistickým Hamásem, ačkoliv tento stejně jako předtím usiluje o zničení židovského státu. Komu lze teď vyjednávání s Hamásem zakazovat? Ale právě tohle může znamenat pozitivní průlom – příležitost k hudně, příměří. „Nikdo tady nedokáže přeskočit svůj ideologický a především náboženský stín,“ říká komentátor izraelského rozhlasu specializovaný na Hamás, „ale všechny zúčastněné ideologie a náboženství nabízejí prostor pro dlouhodobé uklidnění.“ Dokonce i radikální islám připouští možnost příměří s nepřítelem, který nemůže být poražen. Předpokladem pro takový obrat ovšem je, že všichni zúčastnění se vzdají přeludu konečného řešení. Ale cožpak „nežijeme koneckonců ve všech mezilidských vztazích jen s prozatímními a časově omezenými dohodami?!"

„Šalitova výměna“ je nepochybně vítězstvím islamistů na Blízkém východě. Byly to vůbec politické úvahy, které přiměly Hamás přistoupit na izraelské požadavky. V Sýrii se jeho sny o snadné kořisti rozplývají. Pozice Bašara Assáda, jejich velikého sponsora a ochránce, se otřásá. Jeho velkým protivníkem je sunnitské Muslimské bratrstvo, mateřská organizace Hamásu, proti kterému syrští alawité už v minulosti postupovali s největší tvrdostí. Protože Hamás nechtěl podpořit Assáda proti Muslimskému bratrstvu, zastavil jim finanční podporu. Zato se po Mubarakově pádu Muslimské bratrstvo stalo rozhodující politickou složkou v Egyptě.

„Národní usmíření“ a la Hamás vypadá tak, že se Chálid Mašál smí v Damašku prezentovat jako národní hrdina. Poprvé přinesl televizní kanál Palestinské samosprávy jeho projev živě. Mašál se prezentuje jako ten, kdo zastupuje zájmy celého palestinského národa, protože si přičítá za svou zásluhu osvobození „našich lidí z pásma Gazy, Západního břehu i východního Jeruzaléma, z Izraele i Golanských výšin“. 

Izraelský ministr obrany Ehud Barak je však přesvědčen: „Žijeme v obtížných okolnostech. Válka proti teroru pokračuje i nadále.“ Únos Gilada Šalita a jeho propuštění si vyžádaly vysokou cenu od izraelské společnosti, od izraelsko-palestinských vztahů, od celého Blízkého východu a jeho lidí. Cenu, jejíž konečnou výši poznáme teprve za několik let. Je to veliká výzva pro izraelské politiky, aby v blízké budoucnosti přijali účinná opatření, která zastaví deflaci lidského života na arabské straně a současnou inflaci hodnoty židovského života  - aniž by tím současně byly ohroženy hodnoty, na kterých spočívá svobodná demokracie.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš
www.israelnetz.com