Když tanky vtrhnou do sedmisettisícového města, vojáci zastaví dodávky vody i elektřiny a za noc povraždí přes sto lidí, říká se tomu masakr. Nebo snad ne? Uvidíme, jak velké protesty se teď zdvihnou v západním světě po nedělním masakru v syrském městě Hamá. Je to snad slabší argument než ten, který vedl k bombardování Libye?
Aktivisté, kde jste?
Když se řekne masakr ve městě, mnozí Zápaďané si vzpomenou na jaro 2002 a druhou palestinskou intifádu. Byla to doba, kdy v Izraeli vybuchovali sebevražední atentátníci a jejich oběti se počítaly na stovky. Tehdy armáda vyrazila do palestinského města Džanín, v jehož uprchlických táborech byl zdroj násilí i jeho technologie. V regulérní bitvě, odehrávající se v úzkých uličkách, padlo 23 izraelských vojáků a 52 Palestinců (z toho 38 ozbrojenců). Ale ještě než byly ty události rozklíčovány, světový tisk psal o masakru spáchaném Izraelci a na této vlně se vezly i protesty světové veřejnosti.
A teď si v tom zrcadle přeberme nedělní krveprolití v Hamá. Události ještě nejsou rozklíčovány, ale cosi už říci lze. Není známo, že by Hamá bylo továrnou na bomby. Není známo, že by syrská armáda svedla regulérní bitvu s teroristy, kteří by se navíc skrývali mezi civilisty coby nedobrovolnými živými štíty.
Ne, v případě Sýrie jde o sebezáchovný pud moci, o skutečný masakr vedený armádou prezidenta Bašára Asada proti bouřícím se občanům. Tak proč nehýbou světem protesty alespoň zlomkové intenzity ve srovnání s bouřemi proti „masakru v Džanínu“?
Řeknete si, že teď je léto a Zápaďané se již unavili „arabským jarem národů“. Po Tunisku Egypt, pak Libye, Bahrajn, Jemen, Sýrie – kdo by to ještě vnímal jako palčivý problém a veřejně protestoval. Něco na tom asi je, ale v téže prázdninové atmosféře aktivisté opět chystali „humanitární“ flotilu do Gazy, ovládané Hamásem. A právě to ukazuje jistý nepoměr.
Hamás je veden na teroristickém seznamu Evropské unie. A skutečná blokáda Gazy padla už s úspěchem revoluce v Egyptě. Světový tisk píše o tamním ekonomickém boomu (což nepřekvapuje: z nuly roste každý rychle), nedávno tam otevřeli nákupní mall, který si na fotografiích nezadá s pražským Palladiem. Tak proč do Gazy vyrážejí „humanitární“ flotily? Nevědí snad aktivisté, že Hamás byl v květnu jedinou vládní autoritou planety, která protestovala proti zabití Usámy bin Ládina?
Samozřejmě to vědí, ale jaksi jim to nevadí. Stejně jako jim nevadí, že zahraniční kancelář Hamásu sídlí v Damašku – v tomtéž Damašku, jehož armáda právě teď masakruje civilisty. Organizace Avaaz dospěla od začátku nepokojů v Sýrii k číslům 1634 zabitých, 2918 nezvěstných a 12 617 držených ve vazbě. Není to snad prioritnější cíl pro humanitárce než Gaza? Člověk by řekl, že ano, ale když ty flotily do Gazy jsou tak krásně fotogenické a jejich konflikty s Izraelci tak krásně mediální...
Uvidíme, co předvede Turecko
Masakr v Hamá má i svůj symbolický rys. Zadáteli ta slova do Googlu, odkáže vás k události staré třicet let. V únoru 1982 Hamá převálcovaly vládní tanky ještě brutálněji, aniž by vzbudily světový odpor. Šlo o obecně uznávaný exorcismus – o vymítání Muslimského bratrstva. A sekulární režim Háfize Asada, spolu se Saddámovým Irákem poslední reprezentant panarabského socialismu, je vymetl účinně – uvádí se dvacet až třicet tisíc mrtvých.
Bylo to v době, kdy Západ fandil Saddámovi ve válce proti Íránu (a velkoryse přecházel, že Irák byl útočníkem), takže přešel i brutalitu jeho syrského kolegy v Hamá. Dnes tato velkorysost už nehrozí, ale zdá se, že nehrozí ani to, aby veřejný odpor pohnul vlády k činu.
Faktem zůstává, že Sýrie je už posledním sekulárním režimem muslimského Blízkého východu. Ale jako strategická karta funguje jinak. Sýrie je spojencem teokratického Íránu. V témže roce 1982, kdy Asad senior nechal vraždit Muslimské bratry, založili agenti Sýrie a Íránu Boží stranu (Hizballáh), která dodnes prakticky ovládá Libanon. Může-li něco prakticky pohnout se Sýrií, pak právě tento zájem.
Ještě je v dobré paměti, jak Turecko brzdilo zásah proti Libyi – de facto podráželo NATO. Teď ale sám turecký premiér Erdogan Asada varuje a syrské povstalce podporuje. Tady se hraje turecko-íránská partie o vliv v Sýrii a celém regionu. Evropa do toho moc mluvit nemůže, ale Evropané by se měli po neděli ptát: Proč Francie, která prosadila bombardování Kaddáfího, neprosadí svůj vliv na Asada třeba skrze Frankofonii?
LN, 2.8.2011
Autor je komentátor LN