Válka v Pásmu Gazy není válka, neboť podle tradičního válečného práva mezi sebou vedou válku jedině státy. Pásmo Gazy není samostatným státem a Hamás není ani uznanou vládou pruhu země, jejž fakticky ovládá; je pouze jednou z mnoha politických stran Palestinců vedle strany Fatáh, Lidové fronty pro osvobození Palestiny (PFLP) a dalších. Zvláštností těchto stran jsou podobně jako v Libanonu jejich tzv. „ozbrojené paže“: fatážské brigády Al-Aksá na Západním břehu Jordánu nebo v Pásmu Gazy hamásovské brigády Izz ad-Dína al-Kassáma. K tomu se druží Islámský džihád, rovněž jedna po zuby ozbrojená gazanská politická skupina, jež ani sama sebe nepokládá za stranu.

Tyto „ozbrojené paže“ se nazývají též „milice“. Mají vlastní vojenské struktury, brigády pro konkrétní úkoly, vojenské šarže a stejnokroje.

V Libanonu má islámská strana Hizballáh vojenskou paži stejného názvu, jež disponuje jedním z největších raketových arzenálů na světě a ovládá polovinu Libanonu. Již asi rok zasahuje Hizballáh tisícovkami svých oddílů aktivně do války v Sýrii.

Tzv. „Druhá libanonská válka“ i předcházející izraelské války proti Libanonu od roku 1978 byly podle izraelské terminologie pouze vojenskými „operacemi“. Nešlo o války proti libanonskému státu, nýbrž o polní tažení proti nezávislým milicím, nejprve proti OOP a pak proti Hizballáhu.

Válka proti Pásmu Gazy, nazývaná „Ochranné ostří“, nabývá v terminologii válečného práva ještě složitější podoby. Ačkoli se totiž v roce 2005 Izrael z Pásma Gazy zcela stáhl, je podle názoru světa stále „okupantem“. Izraelské akce by se přesně vzato měly - i v případě použití válečných letounů, tanků a jiné těžké techniky - nazývat „policejními zásahy“.

Právní status Pásma Gazy je dvojnásob až trojnásob složitý a nedá se vměstnat do žádného tradičního pojmu. Poslední svrchovanou vládu mělo nad tímto pobřežním pásmem Turecko, jehož osmanská říše se zhroutila v roce 1917. Pak obdrželi Britové od Společnosti národů „mandát“, podle nějž měli spravovat celé území jihosyrské osmanské provincie, přejmenované na Palestinu. K odtržení dnešního Jordánska došlo v roce 1921; na zbylém území měly vzniknout dva státy, židovský a arabský. V roce 1948 sice vznikl stát Izrael, avšak k vyhlášení předpokládaného arabského státu nikdy nedošlo. V důsledku války, jež zuřila v roce 1948, se západního břehu Jordánu zmocnilo Jordánsko a pásma Gazy Egypt. Zatímco Jordánsko okupované území anektovalo a tamním lidem (dnes by se řeklo Palestincům) udělilo jordánské státní občanství, považoval se Egypt na někdejším britském mandátním území pouze za „okupanta“. V důsledku toho zůstali tamní Arabové bez státní příslušnosti a teprve v roce 1994 obdrželi v důsledku tehdejších Dohod z Osla příslušnost palestinskou. I to je absurdní, neboť už sice existuje státní občanství, avšak příslušný stát dodnes nikoli.

Stejně obtížně se nyní hledá výrazivo pro příměří nebo klid zbraní.

Rada bezpečnosti OSN prosazovala termín „zastavení palby“ (cease fire), což je týž pojem jako „příměří“ uzavřené po válce v roce 1948 mezi Izraelem a Jordánskem, při němž došlo k sepsání smlouvy a k zanesení nové hranice do mapy. Nově se objevil pojem „humanitární příměří“: má jít o zastavení palby pouze na dobu, během níž se lidé na válečném území budou moci zásobit potravinami.

© Ulrich W. Sahm
přeložila Ivana Kultová
www.wilberforce.cz