Tak jako ve fotbale, i ve vztahu ke Gaze obvinění z rasismu přebíjí agresi a brutalitu

Jestli se brzy nic zásadního nezmění, boje v Gaze ničeho dlouhodobějšího nedocílí. Aby prosadil své cíle Hamás, musel by Izrael zastavit odvetnou palbu na zdroje vlastního ohrožení. Což by mu sice vyneslo pochvalu progresivního západního světa, ale lídr, který by tak rozhodl, by byl doma odepsán.

Aby prosadil své cíle Izrael, musel by do Pásma Gazy vést pozemní ofenzivu. Jen tak by mohl vykořenit infrastrukturu teroru – montovny a sklady raket či spojovací tunely. Naposledy se o to pokusil v červenci 2014, ale bez trvalého úspěchu, jak ukazují záběry den co den. Hamás od té doby získal raket ještě víc a sofistikovanějších, dopravovaných podloudně z Íránu.

Teprve potom, s obrazy tanků valících se do Pásma Gazy, by se dalo mluvit o skutečné válce. Až pak by byla šance na očištění území od militárního rázu. Jenže ač Benjamin Netanjahu platí ve světě progresistů za militantního zloducha, populistu, xenofoba a nepřítele Palestinců, v praxi je to snad nejméně válečnický lídr, jakého Stát Izrael za 73 let své historie měl. Za posledních dvanáct let v úřadu premiéra vedl válku jen v roce 2014 v Gaze (a ještě se dočkal kritiky, že málo důrazně). Lze říci, že dal národu zapomenout na války, což je jeden z důvodů, proč ho lid stále znovu volí, i když osobně ho polovina společnosti nesnáší.

Bude demilitarizovaná Palestina?

Gaza tak zůstává hlavně zrcadlem světa, zrcadlem, ve kterém se odráží leccos. Nyní i vývoj americké politiky, Demokratické strany a levice vůbec. Joe Biden je jako prezident nový, ale nezapomeňme, že od roku 2009 byl viceprezidentem Obamy. Tehdy se ujal své nynější vlády i Netanjahu. Vidíme tedy, že hlavní politické figury jsou na šachovnici už od roku 2009, takže si můžeme oživit dva zásadní politické projevy z té doby.

Barack Obama udělal velký dojem 4. června 2009, kdy se v Káhiře obrátil na muslimský svět. Právě tam mluvil o nezlomném vztahu USA a Izraele, o holokaustu a srovnal zápas Palestinců s americkým bojem za občanská práva. Právě tam hájil formuli „řešení v podobě dvou států“ (myšleno Izrael a Palestina).

O deset dnů později se Benjamin Netanjahu v řeči na Bar Ilanově univerzitě poprvé přihlásil k myšlence palestinského státu. Zformuloval ji do pěti slov: demilitarizovaná Palestina vedle židovského státu. Řekl, že palestinský stát vznikne, až Izrael dostane mezinárodní záruky jeho demilitarizovaného charakteru a až Palestinci uznají Izrael jako židovský stát. Myšleno jako stát, který má historické i náboženské právo na svůj kousek Blízkého východu, ne jako nějaký neokolonialistický projekt Evropy, která tam vyvezla svůj problém, jak progresisté rádi říkají.

Od té doby je vše dáno těmito mantinely, ne hesly jako „mírový proces“ či „cestovní plán“ a představou jejich automatického naplňování. Ne proto, že onu formuli vyslovil Netanjahu – o jeho upřímnosti, skutečných motivech a cílech si můžeme myslet leccos. Ale proto, že tato formule odpovídá nejširšímu konsenzu ve společnosti i její zkušenosti s terorem. Pokud se dnes volá po příměří v Gaze a myslí se tím, že Izrael zastaví odvetnou palbu, pomíjí to militarizovaný charakter Pásma Gazy a kruciální podmínku pro vznik palestinského státu.

Když jde o jejich hlasy

Palestinci a síly světového pokroku sázejí na vývoj v americké Demokratické straně, na to, že špičky jejího levého křídla nehodnotí konflikt v Gaze podle zavinění, podle toho, kdo zaútočil první a odpaluje své rakety výhradně na civilní cíle, ale slovy jako rasismus či apartheid. A ptáte-li se, proč se Biden nejprve postavil za Izrael a jeho právo na obranu, ale potom začal požadovat příměří, tak proto, že v Kongresu potřebuje hlasy levého křídla své strany. I toto je vidět v zrcadle Gazy.

Což připomíná jednu čerstvou událost. Je úplně nesouvisející, ze světa fotbalu, ale vyjadřuje tutéž atmosféru, tytéž myšlenkové pochody a jejich narůstající sílu.

Když v březnu hrála pražská Slavia s Rangers v Glasgowě, bez velkého poprasku i následků prošel brutální, likvidační faul na brankáře Koláře, zatímco neprokázaná rasistická nadávka obránce Kúdely vyvolala bouři hněvu, násilnou reakci a tvrdý disciplinární trest.

Petr Zahradník, ekonom České spořitelny, dříve člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, k tomu na iDnes napsal: „Byli jsme svědky konfrontace, jejíž obsah i kontext daleko přesahují význam fotbalového utkání… Ilustruje, v jakém pokřivení základních životních hodnot jsme schopni existovat. Do jaké míry jsme schopni účelově zkreslit realitu… Hlavním, ba snad jediným viníkem je onen slávista, jemuž ujely nervy, přičemž kriminální akty ze strany Rangers jako by se ani nestaly.“

Pro jistotu zopakujme. Žádná kauzalita tu není. Ale ta atmosféra a společenský tlak, které dávají větší sílu slovům jako rasismus či apartheid než brutalitě tisíců raket odpalovaných na civilisty, ta se v zrcadle Gazy odráží docela názorně.

LN, 20.5.2021