Motorem raketových útoků je Írán. Co s tím?

Rakety odpalované z Pásma Gazy ani místa jejich dopadů v Izraeli už neobsazují titulní strany novin v Evropě, natož v Česku. Konflikt běží dál, ale na té úrovni, která ho řadí do neformální mediální rubriky „opakování stále téhož“. Ono to je opakování, měříte-li hrozbu jen bilancí mrtvých a zraněných, řekněme v řádu desítek (více na straně palestinské než izraelské). Jenže zdaleka to není opakování, pokud si za ta na pohled nevýjimečná čísla promítnete zásadní posuny. Pak se chtě nechtě ozývají důležité otázky, a to pro Izrael, Evropu i USA.

Za prvé. Zkuste si představit, že by Izrael neměl k dispozici protiraketový systém Železná kopule. V tom případě by nedokázal sestřelit odhadem 90 procent raket a na jeho obydlené území by jich dopadl daleko větší počet. Navíc by už nezasahovaly jen areály měst Sderot či Aškelon na jihozápadě, ale samé populační jádro židovského státu. Což by znamenalo nikoliv jednotky mrtvých v Izraeli, ale desítky, ba stovky. Plus samozřejmě ještě ochromenější život v zemi než teď.

Proto působí až neuvěřitelně, čteme-li i v některých seriózních západních médích, že Izrael používá „excesivní sílu“. To jako že 2000 raket vystřelených během týdne z Pásma Gazy není „excesivní síla“? To by měl Izrael vypnout svůj protiraketový štít, počítat mrtvé na stovky a až tím si vysloužit uznání jako napadeného?

Za druhé. Až překvapivě málo se v různých prohlášeních či v médiích zdůrazňuje, že hlavním motorem současné raketové sprchy z Pásma Gazy je Írán. I na dosti dryáčnických webových diskusích v Česku, kde se nešetří nadávkami na EU či muslimy jako celek, se často píše, že ty útoky podporuje EU, neboť financuje Hamás. To je demagogie. Do jisté míry to mohlo platit před dvaceti lety, když v dílnách v Gaze vznikaly rakety Kásam s dostřelem deset kilometrů. Ale teď teroristé používají rakety s dostřelem skoro 200 kilometrů a takové se v garáži prostě nevyrobí.

Rámiz Halábí, činitel Palestinského islámského džihádu, k tomu pro iráckou televizi Al-Ahd řekl, že tyto rakety nesou pečeť Íránu, že jeho lidé prodělali výcvik u Íránských revolučních gard a že „oni nás podporují zbraněmi, penězi i potravinami“. Což, po pravdě řečeno, nejsou převratné a nečekané informace.

Za třetí. Tyto informace nejsou zásadní jen pro dění ve Svaté zemi, ale i pro vývoj na celém Západě. A sice v době, kdy Bidenova Amerika chce obnovit Obamovu jadernou dohodu velmocí s Íránem, z níž vycouval Trump, a v Německu se chystají na volební vítězství Zelení. Není bez zajímavosti, že jejich kancléřská kandidátka Annalena Baerbocková konflikt v Gaze stále označuje za „spirálu násilí“ a jejich zahraničněpolitickým mluvčím (stínovým ministrem zahraničí) je rodilý Íránec Omid Nouripour. Tím není vůbec řečeno, že je agentem režimu ajatolláhů. Nechal už se však slyšet, že prioritou nové dohody s Íránem je otázka jaderného programu, nikoliv problém mocenského vlivu Teheránu a jím podporovaných milicí (Hamás, Hizballáh), tedy to, co bylo prioritou pro Trumpa a zůstává jí pro Izrael i sunnitské arabské státy.

Ano, Pásmo Gazy je malé a vzdálené. Ale rozhoduje se tam o věcech, které budou hýbat světem.

LN, 17.5.2021