Blíží se padesáté výročí osvobození východního Jeruzaléma, což byl jeden z výsledků třetí arabsko-izraelské války 1967. Logickým dovršením tohoto úspěchu bylo vyhlášení sjednoceného Jeruzaléma jako hlavního města Státu Izrael.

Jednotný Jeruzalém se opět stal tím, čím byl od starověku: duchovním a politickým centrem izraelského (židovského) národa.

Od doby krále Davida, druhého panovníka starověkého Izraele, byl Jeruzalém metropolí nezávislých izraelských (židovských) státních útvarů. Ať už to byla sjednocená monarchie, Judské království nebo království hasmonejské zrozené z makabejského povstání. Židé se k Jeruzalému jako své národní metropoli odkazovali i v době, kdy o politickou nezávislost přišli. Činili tak vždy.

Protože: Židé a Jeruzalém jsou spojité nádoby. Asi jako TGM a první republika. Nebo Lenin a bolševická revoluce v Rusku, chcete-li. Či Bolívar a Velká Kolumbie.

A právě v souvislosti s Jeruzalémem, sjednoceným Jeruzalémem, jsme svědky jedné z nejfalešnějších politických her moderní doby. Ta hra vychází z toho, že podle plánu VS OSN na rozdělení britské mandátní Palestiny (1947) měl zůstat Jeruzalém pod mezinárodní správou. Tak by tomu zřejmě i bylo, kdyby po vyhlášení Izraele (14. 5. 1948) nedošlo k agresi okolních arabských režimů proti novému státu, neb všechny arabské země bez výjimky zmíněný plán neuznaly – tedy ani plánovaný mezinárodní charakter Jeruzaléma.

Tím plán OSN spadl pod stůl a o tom, kdo získá jaké palestinské území (včetně Jeruzaléma), rozhodla válka. Pokud jde o Jeruzalém, skončil zápas remízou: část města (západní) připadla Izraeli, část (východní, neboli Staré Město) Zajordánsku (později přejmenovanému na Jordánsko). Kdyby byli tehdy Arabové vojensky úspěšnější, tak jako Izraelci v roce 1967, a získali pro sebe Jeruzalém celý, svět by to bezpochyby akceptoval. Tak jako akceptoval jordánskou svrchovanost nad Starým Městem.

Ve zmíněném roce 1967, jak již řečeno, byl Izrael vojensky úspěšný a osvobodil (z jeho pohledu výstižnější termín použít nelze) Staré Město, které připojil k západní části města a vytvořil jednotné hlavní město. Svět se k tomuto kroku postavil veskrze negativně – a tady se vracíme k falešné hře zmíněné v nadpise.

Všimněme si, čím kritici izraelského připojení Starého Města k ostatním částem Jeruzaléma argumentují, co požadují. Nikoli zmezinárodnění Svatého Města podle původního plánu OSN, neb ten je mrtvý. Požadují předání Starého Města někomu jinému – Arabům. Palestinským Arabům (Jordánsko se této části svého bývalého teritoria zřeklo, což potvrzuje mírová smlouva s Izraelem 1994). Čili opětné rozdělení města. K tomu ale už jednou došlo: v důsledku arabské agrese proti Izraeli (1948-1949) – a mezinárodní společenství s tím srozuměno nebylo (ale nemohlo nic dělat – byla to realita). Dnes chce kupodivu to samé.

To je ona falešná hra. Znovu opakuji: Izrael má opustit Staré Město nikoli proto, aby se spolu se západní částí Jeruzaléma stalo jakousi mezinárodní enklávou (to už je dávno passé), ale proto, aby se ho zmocnili palestinští Arabové. Proč ale? Proč Izraelci nesmí „vlastnit“ Staré Město (jako součást svého státu), ale Arabové, podle představ mezinárodního společenství, ho vlastnit mohou?

Čeho jsme svědky? Arabové si nárokují Staré Město. Izraelci ovšem také. Proč by měly mít arabské nároky a argumenty větší váhu než izraelské (židovské)? To „světové společenství“ dosud přesvědčivě nevysvětlilo. Prostě: Arabové ho chtějí, tak je v tom budeme podporovat. Bez ohledu na historickou realitu i pozdější následky.

Bez ohledu na to, že jde o podporu pošetilé věci. Neboť opětné rozdělení Jeruzaléma by nebylo nic jiného než nebetyčná pošetilost. Čím dříve to Arabové i svět pochopí, tím lépe.