Egyptsko-izraelský mír byl úspěchem prezidenta Cartera. Mír jordánsko-izraelský zase prezidenta Clintona. Historická normalizace Emiráty – Izrael je pak v této řadě triumfem Donalda Trumpa.

Zatím se zdá, že nikoli „Dohoda století“, mír mezi Izraelem a palestinskými Araby, ale právě toto, mír na ose Jeruzalém – Abú Zabí, je důvodem, proč vejde Trumpova éra do dějin. Mír s Ramalláhem je na bodu mrazu, a to z jediného důvodu: kvůli totální tvrdohlavosti představitelů Palestinskoarabské autonomie (PA).

Nejen izraelská média si všímají řady dílčích, leč podstatných aspektů. Je to krach koncepce PA sveřepě se držící vize, že nejprve musí vzniknout „stát Palestina“ (a to výlučně v hranicích podle představ PA, žádný územní kompromis, žádný ohled na bezpečnostní zájmy protistrany) - a teprve v druhém sledu bude následovat normalizace vztahů arabských států s Izraelem. V této věci jsou (zatím) palestinští Arabové podporováni některými dalšími zeměmi v regionu, za všechny jmenujme klíčový režim – saúdskou monarchii.

Nicméně dění kolem normalizace Izrael – Emiráty ukazuje, že zmíněná vize neplatí absolutně – a časem se může ukázat, že neplatí vůbec, neboť díky přístupu PA „bychom na mír čekali celou věčnost“ (volný citát premiéra Izraele). Hysterická reakce PA na „Abrahamovskou dohodu“ o normalizaci mezi Jeruzalémem a Abú Zabí je nejlepší ukázkou nedostatku realismu jejích reprezentantů. Mír označují jako zradu. Rozumí se: mír, který není budován stoprocentně podle sobeckých a jednostranných představ PA.

Tato politika ovšem v případě nejnovější normalizace selhala. PA je tedy prvním poraženým. Tak dlouho politikařila a otálela, až si místo ní sedl k jednacímu stolu někdo jiný. Emiráty mohou mít z míru s Izraelem jedině užitek; čím dříve totéž pochopí i ostatní arabské státy, tím lépe především pro ně.

Tím druhým poraženým je protiizraelské Hnutí BDS. Na webu Jerusalem Postu věnuje této otázce článek Emily Schraderová(„With the UAE deal, the Boycott, Divestment and Sanctions movement is over“; 31. 8. 2020). Osobně sice nesdílím její přesvědčení, že smlouvou s Emiráty toto hnutí skončilo, neboť se obávám, že bude pokračovat v zuřivé protiizraelské kampani i nadále (rád se budu mýlit), ovšem bude to zoufalý „partyzánský“ boj poraženého nepřítele, jehož politická koncepce vedla do slepé uličky. Nicméně ztotožňuji se s jinou formulací autorky, že Hnutí BDS nemá budoucnost.

Opět se totiž potvrdilo, že cesta k míru nevede přes bojkot Izraele, ale že je to přesně obráceně: skutečného míru lze dosáhnout pouze uznáním lzraele a dialogem s jeho představiteli.

Nehledě na to, že Hnutí BDS jde primárně o něco jiného než o mír. Emily Schraderová ve svém článku připomíná:

Když 13. srpna přišla zpráva o normalizaci (mezi Izraelem a SAE), vydalo Hnutí BDS oficiální prohlášení, v němž nejenže odsoudilo mír, ale agresivně zaútočilo na SAE. Kvůli jakému zločinu? Kvůli uzavření míru.

Zatímco všichni rozumně uvažující lidé na celém světě tuto zprávu (o normalizaci) uvítali, ti, komu zhatila jejich nenávistnou protiizraelskou kampaň, byli a jsou proti. To víc než co jiného vypovídá o jejich charakteru a skutečných cílech.

Emily si dále všímá pokrytectví spoluzakladatele BDS Omara Barghoutiho. Tento člověk se narodil v Kataru arabským rodičům původem z Palestiny, v USA vystudoval jednu vysokou školu z prestižní Břečťanové ligy (konkrétně Columbia University v NY – LS) a jak autorka dále píše:

... nyní žije svobodně ve státě Izrael a denně se těší z izraelských produktů (které doporučuje bojkotovat - LS). Nikdy nežil na Západním břehu Jordánu nebo v Gaze, ani nemusel snášet ekonomické či jiné důsledky toho, co hnutí BDS každodenně Palestincům způsobuje. (And don’t forget that the BDS movement’s co-founder, Omar Barghouti, who was born in Qatar, studied at an Ivy League university in the US, and now lives freely in the state of Israel, enjoying Israeli products on a daily basis. He has never lived in the West Bank or Gaza nor has he had to suffer the consequences economically or otherwise of what the BDS movement does to everyday Palestinians.)

Ano, faleš, faleš, samá faleš. Barghouti a spol. kážou vodu a pijí nejvybranější vína. Volají po bojkotu Izraele a přitom plně využívají jeho svobody a demokracie. Také jeden z paradoxů doby.

Emily Schraderová uzavírá svůj článek větou:

Mírová dohoda mezi SAE a Izraelem byla pouze symbolickým hřebíkem do rakve již mrtvého hnutí, které by mělo upadnout do zapomnění.

Znovu opakuji: Nejsem si jist, zda je toto nenávistné hnutí tak docela mrtvé, ale že by mělo upadnout do zapomnění, o tom není sebemenších pochyb. Jak se říká, včera bylo pozdě.