Dvacátého šestého října před čtvrt stoletím bylo úterý. V Aravě, na jižním izraelsko-jordánském pomezí, nedaleko Eilatu a Akaby, měli hodně větrný den. Den, který vstoupil do historie.

Po Egyptu se Jordánsko stalo druhou arabskou „zemí odvahy“. Podepsalo mírovou smlouvu s Izraelem. Akt, který pro jiné arabské země – pro většinu – představuje větší problém než donutit pouštního drabaře projít uchem jehly.

Smlouvu podepsali za přítomnosti prezidenta Clintona, jejího politického sponzora, izraelský premiér Rabin a jordánský král Husajn. Oba již nejsou mezi námi, Rabina stihl za mírové angažmá stejný osud jako předtím egyptského Sadata. Byť nikoli kvůli míru s jordánskou monarchií, ale kvůli zoufalému pokusu o mír s arabskou reprezentací v Zemi izraelské. Sadat byl zavražděn, Rabin také. Jeho odchodem jako by skončila jedna éra symbolizovaná tím, že on i jordánský král si šli po podpisu dohody společně zakouřit.

Dnes už v oblasti politiky kultovní snímek: Král připaluje premiérovi.

Od té doby proteklo v Jordánu hodně vody (i když stále málo na to, aby Mrtvé moře dále nevysychalo) a časy se změnily. A s nimi i vztahy obou zemi. Mírová smlouva platí dál, mír je to ale studený. Důkazem je i skutečnost, že Jordánsko vypovědělo přílohu smlouvy, podle níž ve dvou pohraničních oblastech monarchie mohli hospodařit izraelští farmáři – v oblasti Naharayim/Baqura na severu a Zohar/Ghamr na jihu. Působit tam jim bylo umožněno 25 let a mohli by i dál - v případě, že nebude tato část smlouvy Ammánem vypovězena. Byla.

Diplomatické vztahy fungují, byť mezi oběma státy existují specifické problémy týkající se neméně specifické situace ve Starém Městě jeruzalémském, nedílné to součásti izraelského hlavního města. Jak se ale praví v jedné pohádce: Není to ono (myšleno, že bez soli to není nikdy ono). Takový mám pocit ze současných vztahů mezi oběma státy. Kdybych měl být upřímný, král Abdalláh II. mě poněkud zklamal. Vkládal jsem do něj ve skrytu duše velké naděje, doufal jsem, že bude mít víc smyslu pro realitu, zejména ve vztahu k dění na Chrámové hoře, očekával jsem, že dokáže překonat arabské stereotypy. Nestalo se tak. (Vím, že to nemá lehké, že ve vlastní zemi čelí silným antiizraelským náladám – a to je pro mě taky zklamání. Přál bych si o poznání lepší sousedské vztahy na všech úrovních. Mír nejen jako stav „neválky“, ale ještě něco víc.)

V naší rodině byl 26. říjen vždy mezníkem. Je to narozeninový den mé mladší sestry – a pro mě od roku 1994 také vzpomínkový den na izraelsko-jordánský mír. V tom druhém případě hledím z pohledu přítomnosti do minulosti, na dobu, kdy jordánský král připaloval ve stanu izraelskému premiérovi, a s nostalgií vzpomínám na časy, kdy svět byl o poznání víc normální.

S lítostí cítím, že tehdejší vztahy Sadat – Begin nebo Husajn – Rabin byly přece jenom jiné než vztahy mezi dnešními lídry Izraele a Egypta a Izraele a Jordánska. Ty současné jsou jistě korektní - ale nic víc. Arabové si musejí dát velký pozor, aby je někdo nenachytal, že si – obrazně řečeno – připalují s politiky vládnoucími v Jeruzalémě.

Nechci tvrdit, že se svět se mění k horšímu. Možná ano, možná ne. Je ale čím dál podivnější. Méně pochopitelný prostým selským rozumem. Více nevyzpytatelný.

Na Blízkém východě i jinde.