Především díky premiéru Babišovi je u nás mimořádně zprofanované slovo kampaň. Dělají si z něj šprťouchlata stand-upoví komici i lid obecný. Takže to až vypadá, jako by jej ostatní politici užívali s malou nejistotou v hlase. Nadměrně o jakémsi tažení (neřkuli spiknutí) temných sil proti své osobě mluví i zjevně inspirativní americký prezident Donald Trump. Americký oligarcha, který vede de facto permanentní reklamní kampaň.

Jde mu o znovuzvolení prezidentem supervelmoci, na což se zřejmě upíná celá jeho velikášská osobnost jako na vyvrcholení životní realizace. Šance má s ohledem na stav americké ekonomiky či další určující aspekty kromobyčejně slušné, leč nepřítel se nevzdává. Jakožto třetího prezidenta v dějinách Spojených států jej “poctil” procesem impeachmentu a vůbec naň útočí, kde jenom může.

Trumpovi odpůrci mu vyčítají zbrklost, nedomyšlenost a bombastičnost politiky, co se tak stává těžko předvídatelnou, ba ostudnou. Konkrétně očerňují neslaný nemastný výsledek jednání se Severokorejci nebo naštvané evropské spojence. Či ochabování amerického zájmu o neuralgickou Ukrajinu, kterýžto proces nechtěně stvrdil v novém interview také ministr zahraničí Mike Pompeo.

Hodně kritiky na hlavu jeho šéfa dopadá též v souvislosti s Blízkým východem. Především co se týká Sýrie, kde byl obviněn z “nečestného a nesportovního” jednání vůči Kurdům. Hozených na pospas Erdoganovým a Asadovým ambicím. Tedy ze zrady věrných spolubojovníků proti Islámskému státu.

O to více mu bylo zapotřebí vytáhnout silnou předvolební kartu. Takříkajíc výnosně prodat dlouho očekávaný projekt míru pro Palestinu. A přesně to se stalo. Politický velkoobchodník a marketér přišel s “plánem století”, jenž má před vlastními voliči vyvolat dojem, že “jejich” člověk v čele administrativy postupuje o krok před ostatními a na tradiční spojence nikdy nezapomíná. Však taky izraelský premiérský rekordman Benjamin Netanjahu neskrblil uznáním, neboť prohlásil, že jeho země ještě takového přítele v Bílém domě neměla.

Kdyby tím mimo jiné neoslovoval některé zájmové skupiny za oceánem, snad by to ani říkat nemusel. Každý to vidí. Obzvláště vzpomene-li na blízkovýchodní počiny Baracka H. Obamy, s nímž měl Stát Izrael poměrně nevlídné vztahy. Jeho nástupce v úřadu se navíc umí vychválit snadno sám: “Nebyl jsem zvolen, abych dělal malé věci nebo uhýbal před velkými problémy.” Právě těmito slovy uvedl ono jednostranné, s Palestinci v podstatě nekonzultované “řešení výhodné pro obě strany”. Projekt, o jehož realističnosti se dalo s určitostí pochybovat napřed.

Návnada na voliče přinejmenším dvou (předvolebních) zemí byla veřejnosti prezentována bez přítomnosti palestinských představitelů, což mluví za vše. Trump tím neudělal nic převratného. Pouze navázal na své předchozí kroky v regionu, jimž vévodí přesun americké ambasády do Jeruzaléma nebo uznání anexe strategických Golan. Počin problematický již z toho titulu, že nepřímo legitimizuje jiné nelegální anexe soudobého světa. Nadto poskytuje, když věc domyslíme do konce, jakýsi odpustek vybraným anšlusům příštím...

Ale zpět k článkům nastoleného mírovému plánu. Jeho příspěvek ke klidu v oblasti nejspíše bude – a vlastně už je – přesně opačný. Jeruzalém, město tří světových monoteistických náboženství, má zůstat pod nerozbornou kontrolou Izraelců. Kdežto metropole arabské Palestiny by výhledově vyrostla nejspíš v jeho těsné blízkosti. Z projektu rovněž vyplývá právní uznání stávajících židovských osad v okupovaných oblastech. Zatímco arabští emigranti by zůstali tam, kde jsou teď.

“Last but not least”: v plném souladu s duchem předchozích “artikulů” se zdá samotná koncepce po desetiletí vyhlíženého palestinského státu. Znamenal by jen určité stvrzení stávajícího nerovnoprávného stavu. Nesoustavná (i vnitřně svárlivá) arabská území mají zůstat pod faktickým dohledem regionální mocnosti. K čemuž by lvím dílem přispěla rovněž ta skutečnost, že jednotlivé palestinské enklávy by byly propojeny například tunelovými konstrukcemi.

Je to celé tak trochu tunel v palestinských zájmech, určitá obdoba někdejších jihoafrických bantustanů. Ovšem opakujme, těžko se dal předjímat odlišný postup. Stejně jako stojí za pozornost, že některé arabské státnosti Zálivu vyjádřily záležitosti oficiální podporu. Palestinci, kterým slíbili hořkou potupu poněkud osladit příslibem masivních investic, už vyjádřili své jasné ne. Předseda jejich samosprávy Mahmúd Abbás konkurenčním politikům doslova vzkázal, že “Jeruzalém není na prodej, práva nás všech nejsou na prodej a nejsou k výhodné koupi a vaše dohoda, ta konspirace, neprojde.“

Na stranu rozezlených palestinských vůdců se postavilo Jordánsko, jež by s “nezávislou” Palestinou nemělo společné hranice. Přidali se i “obvyklí podezřelí”, Írán s Tureckem. Řada jiných aktérů pak raději buď mlčí, či volá, tak jako třeba Moskva, po zdrženlivosti a diplomatickém vyjednávání.

Jen tahle konstelace reakcí naznačuje, jak malou šanci na úspěch může mít “plán století”. Svůj význam ale samotným tvůrcům přináší. O prezidentu Trumpovi již řeč byla. O předsedovi vlády Netanjahuovi a jeho staronových obviněních z korupce se jistě ještě hovořit bude…

Obdobný komentář publikovala minulý týden Mladá fronta