Mezinárodní dárcovská konference v Šarm aš-Šajchu překonala všechna očekávání. Zastoupeno bylo 87 států a finančních institucí, které chtějí podpořit obnovu pásma Gazy. Místo očekávaných tří miliard dolarů bylo přislíbeno 4,4 miliard - takže palestinská samospráva Mahmúda Abbáse má k dispozici již 5 miliard dolarů k nové výstavbě na kusu země, do jejíchž záležitostí nemá vůbec co mluvit.
Proč se však vlastně celý svět sešel na Sinajském poloostrově, aby se tam zbavil svých peněz, jako by žádných jiných chudáků a válečných obětí nebylo? A to přesto, že na Izrael jsou stále ještě denodenně odpalovány rakety a nad mocenskopolitickým obzorem se jako černý mrak vznáší možnost další izraelské vojenské ofenzívy? Pokud odhady OSN souhlasí a během 22denní kampaně „Lité olovo“ skutečně vznikly škody ve výši dvou miliard dolarů, pak si Palestinci válkou vydělali tři miliardy dolarů.
Aby mi bylo dobře rozuměno: proti pomoci chudým nebo odstranění válečných škod nelze nic namítat - a mírumilovnou, blahobytnou Palestinu by mohl Izrael jen vítat. Nečekají však válečné oběti v Gruzii, Ingušsku, Kurdistánu, Somálsku, Srí Lance, Darfúru, Afghánistánu, Iráku, Čadu, Kongu, Keni, Etiopii nebo Pákistánu na pomoc dobrodinců naší země už mnohem déle? Heidelberský institut pro mezinárodní výzkum konfliktů napočítal v r. 2008 na celém světě 9 rozvinutých válek a 30 „konfliktů dlouhodobého, organizovaného a opakovaného násilí“. K tomu navíc přičtěme 95 krizí, v nichž se násilí vyskytuje sporadicky. Co dělá izraelské bombardování pásma Gazy tak mimořádným?
Přirozeně jsou v Gaze vybombardované domy. Východní čtvrt Abed-Rabbo uprchlického tábora v Džabalíji a oblast Zamúni v jižní části Gazy jsou zpustošené. Ale po dojmu z televizních záběrů je při návštěvě Gazy v únoru 2009 přímo nápadné, kolik domů zde zůstalo nedotčených. Provoz je tu hustý, jako byl vždycky, tržiště plná a ceny benzinu pohádkově nízké - oproti Izraeli poloviční nebo dokonce třetinové. Že to s tou humanitární krizí v Gaze nebude asi tak žhavé, si měl celý svět uvědomit, když v noci zahájení izraelské invaze až do rána 3. ledna jasně plápolal sklad pohonných hmot v severní Gaze. Ráno nad Gazou visel černý mrak, díky televizi dobře viditelný na celém světě. Tohle ti štědří účastníci konference snad nevěděli?
Mohlo by se stát, že západní svět, ale především Arabové se náhle vzpamatují a zjistí, že Írán je na nezadržitelném postupu. Ne vojensko-hospodářsko-kolonialisticky-kulturně, jak jsme tomu zvyklí. Přesto však zřetelném a hlavně velmi úspěšném. Dochází to snad Západu, že celé to nukleární harašení teheránských vládců má jen odvést pozornost od skutečného válečného pole?
Kdo dnes cestuje Libanonem, ten ví, že země je pevně v rukou Hizballáhu. Bez šíitské milice se tu ani myš nešustne. Že šejch Hassan Nasralláh v černém turbanu nesedí ve vládě, to je součástí íránské taktiky stejně jako skutečnost, že vojenská převaha íránských zástupců je oficiálně sotva viditelná. Mulláhové v Teheránu uplatňují svůj vliv prostřednictvím zástupců, loutek a přívrženců, aniž je může kdokoli volat k odpovědnosti.
Američanům je čím dál jasnější, že svým iráckým tažením naservírovali Íránu jeden z nejbohatších zdrojů ropy takříkajíc na stříbrném podnosu. "Kdo chce dnes stavět v Basře, musí žádat o povolení v Teheránu - ne v Bagdádu,“ říká jeden ze znalců této oblasti. Konvenční armáda Saddáma Husajna nebyla pro americkou armádu žádným oříškem. Ale proti íránským bojovníkům, kteří jsou od civilního obyvatelstva nerozeznatelní, proti masám zklamaných Orientálců, kteří jsou ochotni obětovat cokoliv, aby nenáviděného západního satana srazili na kolena, a proti přitažlivosti teheránského poselství pro muslimské uši nemá supervelmoc žádnou šanci.
Zkušenost NATO v Afghánistánu je stejná. Dobýt zemi vojensky je jedna věc - ale udržet ji, vládnout v ní, vybudovat ji, neřku-li získat tradiční obyvatelstvo pro západní pojetí hodnot, je něco docela jiného. Přes několikaleté vojenské nasazení je Talibán na postupu, upevnění prozápadní loutkové vlády v nedohlednu, faktická demokratizace země nepředstavitelná. Že Osáma bin Ládin dokáže už léta všechny vodit za nos, je příznačné.
Arabská liga, především pak Saúdská Arábie, ví docela přesně, že skutečného nepřítele je třeba hledat nikoli na západě, nýbrž na východě. Proto se odtud, toho si nelze nevšimnout, neozval sebemenší protest proti izraelské vojenské ofenzívě v Gaze. Mnoho prozápadně orientovaných Arabů doufalo už při druhé libanonské válce v létě 2006, že Izrael za ně ty horké kaštany z ohně vytáhne. Všem je jasné, že svobodné volby by Hamás i dnes ještě vyhrál nejen v Gaze, ale i na Západním břehu. Rostoucí moc Muslimského bratrstva, jehož palestinskou odnoží Hamás je, se vznáší jako hrozivý stín nad vládci v Káhiře, Ammánu i Damašku.
Otázkou je, zda se Palestinci, arabský národ s nejvyšším procentem vzdělanosti, nechají koupit a skloní se před diktátem mamonu. Má bůh západní spotřební společnosti nějakou šanci proti náboženské ideologii islámských fundamentalistů? Co kdyby se mělo ukázat, že finanční tsunami, které mělo radikálně islámský Hamastán utopit, se obrátilo v déšť na úrodnou půdu, který bude skutečnými vládci v zákulisí přijat s díkůvzdáním Alláhovi, jehož panství, jak věří, jednou obsáhne celý svět? Co si pak počne jediná zbylá supervelmoc a její obdivovatelé?
© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš