Stalo se to před dvěma lety. Přesně 11. března 2011 šokovala Izrael brutální vražda židovské rodiny, kterou spáchali jejich arabští sousedé. U nás se o tom vůbec nemluvilo ani nepsalo, takže se o tom snažím psát do médií aspoň teď, aby se nezapomnělo....

Napsal jsem článek, který vyšel v Lidových novinách, ale protože šlo o článek krátký a velmi zhuštěný, zůstalo toho ještě mnoho, co by šlo vysvětlit a doříct. Pro ty, kteří o vraždách v Itamaru ještě neslyšeli, stručně shrnuju: K vraždám došlo v židovské vesnici Itamar na Západním břehu, obětí byla rodina židovského rabína. Měli prostě smůlu, protože jejich dům stojí na okraji vesnice a byl první na ráně... Vrazi přišli v noci ze sousední arabské vesnice a jejich cílem bylo jednoduše vyvraždit jednu z židovských rodin. Své oběti si vybrali náhodně.

Tudy přišli vrazi (Foto: Ivo Cerman)

Průběh vražd se v různých popisech liší v detailech, nicméně základní fakta žádný popis nezmění. Manželé Fogelovi byli zastřeleni v ložnici a s nimi byly zabity i jejich tři děti. Nejmladší z nich – kojenec Hadas – byl podříznut. Její smrt je asi na celé historii to nejstrašnější. Ležela v rodičovské posteli, dle některých popisů ji vrazi nejprve přehlédli, vrátili se pro ni, protože po smrti rodičů začala hlasitě brečet. Jeden z Palestinců jí podržel hlavu, druhý ji podřízl. Nebudu to dále rozebírat...

Ti, kteří přežili

Co jsem do článku nenapsal, bylo, že další dvě děti zůstaly schované v domě – přežily, protože zůstaly zticha a vrazi je neobjevili. Po vraždě pachatelé zamkli a obě přeživší děti zůstaly asi hodinu v domě s mrtvolami svých sourozenců a svých rodičů... Konečně tu byla ještě Tamar – nejstarší z dětí Fogelů – která nebyla doma, protože vyprovázela hosty, kteří u Fogelů slavili začátek šábesu. To ona našla po návratu zamčený dům a uvnitř křičící sourozence Roie a Jišaije, kteří se chtěli dostat ven.

V onen okamžik bylo nejhorší, že nikdo nevěděl, zda vrazi nepobili ještě nějakou jinou rodinu, nebo zda ještě nejsou ve vesnici. Muži z vesnice museli projít dům po domu, aby se ujistili, že vrazi ještě nepokračují ve svém díle...

Po vraždách se přeživší děti odstěhovaly k příbuzným do Jeruzaléma. Když jsem Itamar navštívil, dům Fogelů na okraji vesnice zel prázdnotou. Z novinových zpráv si takové detaily člověk neuvědomí. Člověku tak nějak dojde, jak hrozné to bylo, to, co se nedá popsat. Dům Fogelů je prázdný, nikdo v něm nebydlí a asi ani bydlet nebude. V době, kdy jsem tam byl, bylo ještě možno vidět v plotě díru, kudy přišli vrazi. Taky ji nikdo neopravil. Místo se změnilo v nechtěný pomník teroru. Působí podobně jako trosky diskotéky Dolphinarium na pláži v Tel Avivu.

O vrazích jen v dobrém?

Lidé se mě občas ptají, jestli nechci psát o pocitech a motivaci vrahů. Tak nějak se předpokládá, že v podobných případech se hlavní pozornost věnuje vrahům. Vždyť je to přeci tak zajímavé, intelektuálně zkoumat, co je k tomu vedlo, vciťovat se do jejich zkažené duše, chápat a je a omlouvat je. Ale pocity nestvůr, které byly schopné spáchat tohle, mě opravdu nezajímají. Vždyť jeden z důvodů , proč tohle udělali, byla právě publicita. Vrazi vědí, že v Izraeli není trest smrti a i když dostali několik doživotních trestů odnětí svobody, jednoho dne se nejspíš vrátí na svobodu a dočkají se slávy jako Samir Kuntar. Možná někdo z nich projeví lítost ke svému činu a rázem se stane mediálním miláčkem... Není třeba s nimi soucítit a vciťovat se do nich. Svou kariéru mají zajištěnou.

Pozornost by se měla věnovat obětem. Proč pořád soucítit s vrahy? Proč se točí filmy jako Paradise now, proč má pořád někdo potřebu omlouvat vrahy Židů vlivem sociálního prostředí anebo přenášet vinu na oběti?

Oběti z Itamaru

Nezobecňovat fakta, ale principy ano

O vrazích bych ale chtěl říci, že opravdu nejsou typickým vzorkem palestinské populace. Napsal jsem do článku, že oba se dostávali do konfliktu i se svými arabskými sousedy. Podobně to bylo s Merahem v Toulouse. Myslím, že jeden z důvodů, proč se o vraždách v Itamaru nemluvilo v médiích, byla obava, že by se čin dvou arabských pachatelů zobecňoval. Potvrzoval by stereotypy.

Výsledkem je ale zkrášlování reality. Věci, jako je tato vražda, se bohužel dějí a neměly by se ze zpravodajství vystřihovat. Nebezpečí zobecňování by se nemělo předcházet tím, že se bude realita měnit, jako by média byla kouzelník. Podle mého názoru je správnější uplatňovat zásadu: Fakta se mají konkretizovat, principy zobecňovat.

Znamená to jít u fakt do podrobností, ale v hodnocení měřit všem stejně. Jelikož taktika zamlčování a "morálního vyrovnávání" vede v praxi k tomu, že se s divákem či čtenářem manipuluje. V roce 2011 došlo k několika dalším vraždám židovských dětí a k řadě menších incidentů, kde byli obětí Židé. O žádném z nich se v českých médiích nemluvilo. Jak si potom má český divák či čtenář udělat sám obrázek o situaci v arabsko-izraelském konfliktu?

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem