V Egyptě bylo po setmění. Odpočíval jsem v hotelu na břehu Rudého moře, žena se v koupelně připravovala na večeři. Hned tři stanice přenášely živě projev Mahmúda Abbáse v OSN. Místní první program, televize Dream 2 a dubajská Al-Arabija.
Přemýšlel jsem o tom, co bych řekl, kdybych měl možnost před Valným shromážděním na proslov šéfa palestinské samosprávy a jeho iniciativu odpovědět.
Vážení přítomní, vaši předchůdci o tom, co šéf palestinské samosprávy požaduje, už jednou rozhodli. Příští rok tomu bude pětašedesát let. Pravda, tehdy by si asi nikdo netroufl nazvat stát pro palestinské Araby, nacházející se na části historické Palestiny, Palestinou. To až naše doba, všudypřítomné úzkoprsé politické korektnosti navzdory, tuto místopisnou nehoráznost velkoryse přezírá.
Je-li historická Palestina definované teritorium, nemůže se stejně jmenovat část toho teritoria. Jak jemožné, že tento názvoslovný nonsens nikomu z vás nevadí?
Toto ctihodné shromáždění hlasy vašich předchůdců v listopadu 1947 rozhodlo, že historická Palestina, myšlena v hranicích bez Zajordánska, bude rozdělena na arabský a židovský stát. Židovský stát v Palestině ustaven byl, arabský nikoli.
Klíčová otázka zní: Proč?
Zamyslíte-li se nad odpovědí v kontextu události posledních 64 let, dojdete k závěru, že to, co předseda Abbás požaduje, stát pro palestinské Araby v hranicích ze 4. června 1967, nemůže a nesmí dostat.
Důvod je zřejmý. Do začátku 90. let minulého století usilovali představitelé palestinských Arabů o zničení židovského státu v Palestině. Když po čtyřech desetiletích pochopili, že se jim to nepodaří, usedli k jednacímu stolu. Nikoli z úcty a přátelství k židovskému státu, ale z vynuceného respektu k jeho síle. Boj o zničení Izraele vojensky (nejen) palestinští Arabové prohráli. Jako poražení byli nuceni vyjednávat – a v toto pozici si nemohou diktovat podmínky.
Chtějí-li svůj stát, pak pouze vzešlý z vyjednávání. Se stranou, kterou chtěli po desetiletí zlikvidovat - s Izraelem. Jednostranně vyhlásit tzv. nezávislou Palestinu (už samotné akceptování tohoto názvu je ze strany Izraele ústupek) je totéž, jako kdyby jeden z dvojice snoubenců vyhlásil jednostranně vznik manželství: pro druhého partnera nebude právně závazné.
Vážené shromáždění, nebyl to židovský stát v Palestině, ale palestinští Arabové a jejich političtí sponzoři, kdo roztrhal rezoluci č. 181 z roku 1947. Arabové v Palestině a sousední arabské státy už jednou nabídkou OSN na zřízení státu pro arabské obyvatelstvo v Palestině tím nejhrubším způsobem pohrdli. Nyní od vás chtějí ústy Mahmúda Abbáse totéž: vlastní stát.
Nehovoříme tak trochu o provaze v domě oběšencově?
Řeknete-li na Abbásův požadavek ANO – jako ono pověstné A, pak musíte, chcete-li se zachovat zodpovědně a spravedlivě, říci také B: Ano, ale s přihlédnutím k realitě, která za uplynulých více než 60 let v oblasti nastala.
Připomeňme:
·V Pásmu Gazy vládne teroristická organizace, která neuznává právo Izraele na existenci (lhostejno v jakých hranicích).
·Na územích palestinské samosprávy na Západním břehu vládne organizace, která odmítá uznat Izrael jako židovský stát.
·Tedy: Vznik nezávislé "Palestiny" nesmí být na úkor bezpečnosti Státu Izrael. Bude-li, nejenže nenastane mír, ale zodpovědnost za jeho absenci ponesou také ti, kdo existenci jednostranně vyhlášené "Palestiny" podpořili.
·Jeruzalém je hlavním městem Státu Izrael.
·Na západním břehu Jordánu byly a jsou budovány židovské osady – v souladu s principem zakotveným v Balfourově deklaraci, že celá historická Palestina je národní domovinou židovského lidu.
·Státem palestinských Arabů se de facto stalo Jordánsko: připojením Západního břehu a východního Jeruzaléma k Zajordánsku (což Spojené národy akeptovaly přijetím Jordánska za svého člena v roce 1955). O část svého území v prohrané červnové válce 1967 pak Jordánci (tedy Arabové z "obou břehů") přišli. Chtějí-li palestinští Arabové dnes svůj stát, pak po Jordánsku již druhý v pořadí.
Palestinskoarabská reprezentace přistupuje k tématu vlastního státu jako kdyby se nepsal říjen 2011, ale čtvrtý červen 1967. Vraťme se k výše uvedenému manželskému příměru – nedokonalému, ale pro ilustraci podstaty problému postačujícímu: odmítne-li dvacetiletý mladík pojmout za ženu osmnáctiletou pannu a rozhodne-li se, že si ji vezme za čtyřicet let, musí počítat s tím, že bude ledacos jinak: dívka už nebude slečnou, ale s největší pravděpodobností rozvedenou paní, nikoli pannou a nikoli bez závazku k vlastním dětem a vnoučatům.
Palestinským Arabům nikdo a nic, kromě jejich vlastní krátkozrakosti, mylného úsudku a chorobné protiizraelské nenávisti, nebránilo v tom, aby po první arabsko-izraelské válce (1949) založili vlastní stát: v Gaze a na Západním břehu, s hlavním městem východním Jeruzalémem. Tuto variantu odmítli, proto dnes musí vzít zavděk tím, co bude výsledkem dvoustraných jednání s Izraelem.
Jedině tudy vede cesta k cíli, který se nesprávně a politicky nekorektně jmenuje nezávislá Palestina.
Něco v tom smyslu bych pronesl na plénu VS OSN po projevu Mahmúda Abbáse.
Jeho newyorská řeč byla provázena bouřlivým aplausem. Až jsem měl pocit, že smyčka na provaze v oběšencově domě se začíná povážlivě stahovat …