Američané asi budou muset, jak to tak pomalu vypadá, tak nějak neslavně odjet z Iráku jako Rusové v devadesátých letech od nás, no to je nadělení. To se tedy americkému prezidentovi opravdu povedlo, řekl bych. Je sice pravdou, že něco podobného Američanům sliboval v předvolebním klání, ale napadá mne, jářku, že to mohl provést cestou mnohem jednodušší a nikoliv způsobem tak neobvykle spektakulárním. Také se mně zdá, a doufám, že se nemýlím, že ten bod zúčtování a ta křižovatka v historii naší civilizace, o nichž s takovou přesvědčivostí Donald Trump mluví, přece jen byly myšleny nějak jinak, než jak se to poslední dobou před našimi překvapenými zraky odehrává.
Předpokládám, že pokud k odjezdu Američanů a jejich spojenců z Iráku skutečně dojde, tak se této významné události všichni jízliví „přátelé“ USA mediálně zmocní se zlomyslností jim vlastní, a to ještě lépe než nedávného nečekaně rychlého stažení z vojenských základen v Sýrii, kde americká armáda nechala své bývalé kurdské spojence na pospas armádě turecké a podobně, stejně jako zcela jistě budou různí vykutálení lišáci z jistých, nepříliš demokracií oplývajících států s vynalézavou zručností jim vlastní využívat nový mezinárodně právní precedent, čímž mám samozřejmě na mysli dronem odněkud hodně zdaleka řízené náhlé a tak jaksi definitivní zastavení životně důležitých funkcí nějakého momentálně nepohodlného nejvyššího státního představitele na cestách, či doma na kanapi v obýváku odpočívajícího tuhle a tamhle, nebo třeba na oficiální návštěvě na pozvání jiného státu. Přičemž je samozřejmě jen nepodstatný detail, že mezi zainteresovanými zeměmi neexistuje žádný válečný stav či cosi podobného.
Rád bych také při této příležitosti naprosto nezištně zdůraznil skutečnost, že Írán byl první země, která dodala Kurdům zbraně a munici proti Islámskému státu, za což Massoud Barzani, šéf iráckého Kurdistánu, Íránu poděkoval. No a jako třešnička na pomyslném dortu se mně jeví hrozby amerického prezidenta reagujícího na rozhodnutí demokraticky zvolených poslanců iráckého parlamentu o odchodu všech cizích vojsk ze země. To je již veskrze patetické a nedovedu si představit, jakou má nyní další vizi ohledně pobytu amerických vojáků v oblasti, kterou USA sice osvobodily od nepochybného tyrana a diktátora, nicméně morální kredit, který si možná mohla Amerika na Blízkém východě alespoň trochu zlepšit, je dnes podle mne definitivně ztracený a nevím, jestli všeobecná nenávist k USA v celém regionu může být ještě o něco vyšší, či již dosáhla konstantního vrcholu.
Izrael uzavřel s Řeckem a Kyprem dohodu o budování podmořském plynovodu EastMed a když o tom Netanjahu mluvil před ministry, možná nikoliv náhodou se přeřekl a nazval Izrael jadernou mocností. Budoucí plynovod z Izraele samozřejmě povede ke Kypru a posléze do Řecka skrze území tzv. turecké výlučné ekonomické zóny, o které Turecko s mezinárodně uznávanou vládou Libye (Rusko tak trochu spíše podporuje maršála Haftara) podepsalo před pár týdny dohodu i s tím, že pošle do Libye na pomoc armádu. Snad by také nebylo zbytečné podotknout, že maršál Haftar před několika dny vyzval ke všeobecné mobilizaci vzhledem k možné turecké intervenci, která již však úspěšně probíhá, neboť věci se novým tahem americké diplomacie daly do zrychleného pohybu.
Z celé té zamotané situace na Blízkém východě zatím relativně, zdá se, nejvíce těží Erdoganovo Turecko, může-li země nějak těžit z toho, že má za hranicemi vleklou válku a doma zhruba čtyři miliony syrských uprchlíků, o které se musí nějak postarat. Erdogan je přesto všechno docela pozoruhodný taktik, který se snaží z minima vykřesat maximum možného, jak to tak zatím vypadá. Nejdříve svou vojenskou akcí přinutil USA k tomu, aby se poněkud zesměšnily a stáhly své vojáky z Kurdy ovládaného pásma, které posléze zabrala turecká armáda, no a teď podepsal k nelibosti Řecka, Kypru, Egypta a dokonce i Izraele smlouvu s Libyí o své výlučně ekonomické zóně ve Středozemním moři a rychle již poslal turecké vojáky do Libye, aby pomohl Fajíz Sarrádžovi a jeho mezinárodním společenstvím uznané libyjské vládě proti maršálu Haftarovi, jenž ovládá jinou část Západem zdevastované Libye. Tak mne napadá, jestli se ten Erdogan tak nějak nepokouší Donalda Trumpa jaksi obalamutit, abych to řekl diplomaticky a politicky korektně, no a přeji mu, aby se touto cestou i on nedostal na pomyslný seznam velmi neoblíbených politiků amerického prezidenta.
Myšlenkou, kterou vám uvedu na závěr, končí zajímavá kniha novináře a odborníka na Blízký východ Roberta D. Kaplana „Warrior Politics: Why Leadership Demands a Pagan Ethos“, což je autor, jehož knihy jsem si vyhledal poté, co ho v jednom rozhovoru doporučil ke čtení Hynek Kmoníček, náš současný velvyslanec v USA. Mám bohužel pocit, že se Amerika vydává na cestu, která se s onou myšlenkou začíná rozcházet, a docela mne to rmoutí.
„Spojené státy americké jsou ničím bez své demokracie; jsou spíše zemí svobody než zemí krve. Ale aby mohly v dobrém úmyslu rozsévat semena demokracie v širém světě, jenž je mnohem bližší a mnohem nebezpečnější než kdy jindy, je nutné, aby představovaly ideál, jenž ačkoliv nemusí být nutně demokratický, stojí přesto za to, aby byl následován. Čím více budeme respektovat lekce z minulosti, tím větší bude naše jistota, že se opět nedopustíme stejných chyb.“
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem