Zapojení českých bojových letounů v Iráku odkrývá fakt, o jak nepřehledné bojiště jde

Loni v září přinesl web Armádní noviny zprávu o dodávce prvních letadel L-159 Alca z Aera Vodochody do Iráku pod poněkud bombastickým titulkem Kladivo na Islámský stát. Tehdy šlo o předání prvních čtyř z celkových patnácti strojů a nějaký čas si patrně vyžádaly přípravy. Nyní však podle agenturních zpráv alky zasáhly do bojů při dobývání města Fallúdža.

Kladivo na Islámský stát tedy udeřilo, zvláštní ale je, že u nás tato zpráva nevyvolala větší pozornost. Přitom ve zdejší diskusi o migrační krizi existuje početný tábor, bytelně opevněný na argumentu: musíme hlavně porazit teroristické skupiny, pomáhat na místě, nikoliv pouze pasivně přijímat zástupy uprchlíků. Onen tábor však nyní nejásá, ba si českých bitevníků v akci zatím skoro nepovšiml. Nicméně detailnější rozbor celé záležitosti vyjevuje situaci spojenou s bojovým nasazením letadel české výroby jako velmi komplikovanou. A právě neochota nebo neschopnost nahlížet na problémy související s migrační krizí praktickým úhlem pohledu evidentně tvoří jeden z hlavních důvodů, proč zdejší debata uvízla v emotivním deklarování obecných stanovisek, a to na obou stranách, jak mezi „sluníčkáři“, tak u zastánců národní „vozové hradby“.

Historický průlom

Nasazení lehkých bitevníků L-159, na němž se podílí i tým českých specialistů, by přitom šlo považovat za historický průlom. Stroj, vyvinutý z cvičného proudového letadla L-39 Albatros, měl být trumfem českého leteckého průmyslu. Ale zatímco albatros se dočkal produkce v řádu tisíců kusů a létá v mnoha zemích – nejen kvůli tomu, že se kdysi stal standardním výcvikovým strojem Varšavské smlouvy –, alca skončila jako neprodejný ležák. Čtyřiadvacet kusů z vyrobených sedmdesáti dvou převzala česká armáda, o zbytek nikdo nejevil zájem, byť se ho čeští politici v roli obchodních cestujících snažili udat leckde.

Jednu z příčin nutno paradoxně hledat ve velké výhodě alky ve srovnání s albatrosem: v americkém motoru i moderních západních technologiích, které však výrobek prodražily. Další případnou překážkou byl předpokládaný i reálný nesouhlas (zejména Američanů) s prodejem špičkových západních technologií silám Západu nepřátelským. Což pěkně ilustruje i pár měsíců stará historka, kdy britský premiér Cameron čelil doma kritice, že britský výstražný radarový systém, který je v L-159 namontován, by mohl padnout do rukou teroristů. Britské definitivní kývnutí na prodej radaru, ačkoli učiněné v době, kdy už se v Iráku alky připravovaly k boji, nakonec pravděpodobně tvořilo součást výměnného obchodu, za nějž Cameron získal české ano s požadovanými reformami EU.

Přitom alca jakožto lehký bitevník, určený k ničení pozemních cílů, by se pro současná bojiště v Sýrii a Iráku měla skutečně hodit. Ostatně její předchůdce z Vodochod, L-39 Albatros a L-29 Delfín, byť šlo o letadla určená převážně k výcviku, různé země v minulosti nejednou využívaly i k bojovým operacím, často právě k potírání různých „rebelů“, kteří zpravidla postrádají vlastní letectvo, natož vzdušnou převahu.

Až souhra okolností, včetně tuhého odporu Islámského státu a možná i nějakého iráckého ad-Dalíka, tak nakonec přispěla k tomu, že se alky přece jen uplatní i jinde než v české armádě a u americké firmy Draken, zaměřené na výcvik pilotů, kde mají údajně simulovat nepřítele.

Sporný přívlastek „irácký“

Ovšem zatímco Američané a Britové se ukázali být problematickými spojenci kvůli obchodu a střežení vlastních tajemství, jako velmi problematický spojenec se postupně vyjevuje i Irák – země nyní ovládaná šíitskou většinou, přičemž bojů o Fallúdžu se kromě řadové irácké armády účastní i šíitské milice. Přívlastek „irácký“ je čím dál tím spornější, neboť není jasné, zda po konci války bude tento státní útvar ještě existovat, a to i v případě porážky Islámského státu. Boje na Blízkém východě mají totiž spíše povahu střetu různých více či méně islamistických skupin, v němž Islámský stát představuje pouze jednoho z hráčů, nikoliv hlavní zosobnění zla. Uvedené britské obavy z vyzrazení vyspělé technologie mohly tudíž být docela oprávněné – vždyť jen letmý pohled na sestavu současného iráckého letectva napovídá, že mu západní země opravdu příliš nechtějí poskytovat nejnovější špičkovou techniku.

Éra vydržování spřátelených diktátorských režimů, ráje pro zbrojaře, jimž se prodávaly drahé „hračky“ na zabíjení, tak coby způsob udržování pochybné stability patrně končí. Nastává asi doba vleklých bojů proti pochybným nepřátelům se zhruba stejně pochybnými spojenci, což se mediálně-politicky prodává dost těžko. I proto k nám bušení českého vzdušného kladiva z Iráku zatím moc nedoléhá.

Autor je politolog

LN, 4.6.2016