Publicistka Gita Zbavitelová zveřejnila před několika dny brilantní článek věnovaný 15. výročí odchodu Izraele z Pásma Gazy. Vyšel např. na serveru Neviditelný pes 24. 8. 2020.

Autorka skvěle analyzuje situaci, která nastala poté, co Pásmo přešlo pod plnou kontrolu palestinských Arabů. Předpokládám, že většina čtenářů tamní vývoj z každodenního zpravodajství za ta léta zná a že by bylo nošením dříví do lesa vše detailně opakovat. Ostatně kdo má zájem, nechť si text Gity Zbavitelové přečte.

S jejím hodnocením vývoje v Pásmu souhlasím (v popisu toho, co všechno se tam stalo a dělo), v jedné věci mám ale poněkud jiný názor. Ani tehdy jsem si nemyslel, a nemyslím si to ani dnes, že jednostranné stažení Izraele byla chyba. Může se to tak jevit, ale nikoli, chyba to po mém soudu nebyla – byl to izraelský projev dobré vůle, jednostranný akt, jehož záměrem bylo přispět k uklidnění situace; bylo to zjevné mírové gesto, ruka nabídnutá k pokojnému řešení konfliktu.

Není vinou Izraele, že stažení nepřineslo výsledek, který si všichni rozumní lidé přáli, ba že situaci ještě zhoršilo. Když nepříteli v dobré víře a s dobrými úmysly nabídnete ruku k míru a on vám plivne do tváře, čí je to vina? Jistě ne vaše.

Podíváme-li se v článku autorky na výčet všech negativ, jež po stažení nastala, zjistíme, že mají jedno společné: viníkem všech bez výjimky jsou vládci Pásma a ani v jednom případě nelze vinu přičíst Izraeli. Ostatně naprostá většina světa volá po tom, aby se Izrael stáhl z obsazených území, což on v případě Pásma stoprocentně udělal, tak jakápak chyba. Ariel Šaron tehdy realizoval to, co po něm mezinárodní společenství chtělo – a je na mezinárodním společenství, aby si uvědomilo souvislosti. Že toho není schopno, není vina Izraele.

Vezměme to bod po bodu:

- z Pásma Gazy se stalo hnízdo teroristů;

- teroristická organizace Hamas provedla v roce 2007 puč a usurpovala moc v Pásmu na úkor Abbásova Fattahu;

- Hamas unesl a pět let držel v zajetí seržanta 1. třídy Gilada Šalita;

- z Pásma Gazy se nestal „Hongkong Blízkého východu“;

- Arabové v Pásmu zničili vše, co jim Izraelci zanechali včetně obřích skleníků;

- Hamas začal bez zábran zbrojit, od roku 2006 vyslal na Izrael na 13 tisíc střel;

- Hamas jako vládce naprosto selhal - převážnou část peněz investuje do zbraní;

- Hamas přivedl obyvatele Pásma k chudobě: přes 50 procent lidí je nezaměstnaných a 80 procent je závislých na mezinárodní pomoci;

- Hamas posílá do Izraele zápalné balóny způsobující rozsáhlé požáry;

- Hamas získal další spojence: kromě Íránu také Turecko;

To jsou některé body z článku Gity Zbavitelové. Uvádím je proto, abych položil otázku: za co z toho může Izrael a za co druhá strana?

Autorka dále připomíná:

Skoro milion izraelských obyvatel v okolí žije už dvacet let ve strachu a stresu z raketových útoků. Jen ve městě Sderot trpí 75% dětí ve věku 4–18 let posttraumatickou stresovou poruchou. To vše kvůli izraelskému stažení, které mělo přispět k izraelsko-palestinskému míru.

Ne, nemohu se smířit s myšlenkou, že by to bylo „kvůli izraelskému stažení“. Výše uvedené je pouze a jenom kvůli tomu, jaká je druhá strana. Kdyby palestinským Arabům šlo o něco jiného než o likvidaci Izraele, vypadala by situace v Pásmu úplně jinak – a palestinští Arabové by měli podstatně větší šanci na vybudování vlastního státu na dohodnutém území Judeje a Samaří (tzv. Západním břehu).

Jak tedy jednostranné izraelské stažení z Pásma Gazy hodnotit? Nehovořme o chybě či omylu, hovořme o tom, že jsme za obrovskou cenu, kterou Izrael zaplatil a stále platí, dostali jasný argument pro přesvědčení, že v Judeji a Samaří se nesmí opakovat to, co se stalo v roce 2005 v Pásmu Gazy. V tom se ostatně s Gitou Zbavitelovou plně shodneme. Ona totiž svůj článek uzavírá odstavcem:

Izrael rovněž ví, že každé podobné stažení osadníků ze Západního břehu by skončilo stejně – uprázdněný prostor by zabrali teroristé a odpalovali by rakety na mnohem víc izraelských měst než z Pásma Gazy. Žádná vláda proto nikdy nebude nic podobného riskovat.

Závěr. Nevedlo-li stažení z Pásma Gazy k míru, nepovede k němu ani stažení Izraele z Judeje a Samaří. Jinak řečeno je vyloučeno, aby na západ od Jordánu vznikl nezávislý stát palestinských Arabů a aby toto teritorium bylo mimo izraelskou kontrolu. Tzv. dvoustátní řešení není model, jehož prostřednictvím by bylo možné nastolit ve Svaté zemi mír, ale cestou k další protiizraelské raketové agresi Arabů, tentokrát z východní strany.

Svět měl patnáct let na to, aby se z neblahých následků mírového gesta Ariela Šarona z roku 2005 poučil, leč nestalo se tak. Toto je skutečná chyba, nikoli izraelské stažení. A protože mezinárodní společenství tuto svoji chybu nevidí a tlačí Izrael do „druhého stažení“ (z tzv. Západního břehu), šance na mír mezi Izraelem a palestinskými Araby je nulová.

Převzato z blogu autora s jeho svolením.