Desáté výročí ukončení bojů o palestinský tábor Nahr al-Bared si připomenou v Libanonu 2. září 2017. Právě v ten den v roce 2007 vojáci libanonské armády zlikvidovali pokus militantů prorazit obklíčení a získali kontrolu nad celým táborem, přesněji řečeno nad jeho ruinami. Na pozadí dramatických událostí na jiných blízkovýchodních frontách proti terorismu nebyla 106denní bitva o Nahr al-Bared předmětem velkého zájmu zpravodajských agentur, a to ani v zemích regionu. Přesto je užitečné si připomenout, o co vlastně v tomto konfliktu šlo a jaké poučení a závěry je z něho možné vyvodit.

Ozbrojený konflikt začal 20. května 2007, když sunnitští militanti z organizace Fatah al-Islam zahájili palbu na vojáky libanonské armády v okolí tábora. Tábor byl poté obklíčen armádou, která střelbu opětovala. Následovala evakuace obyvatel tábora – celkem 30.000 osob, uvnitř tábora zůstali jen teroristé a jejich rodiny. Uprchlický tábor Nahr al-Bared je nejseverněji položeným z celkem 12 palestinských táborů na území Libanonu, ve kterých žila polovina ze 400.000 v Libanonu usazených palestinských uprchlíků. Na základě starých dohod palestinských organizací s libanonskou vládou neměly bezpečnostní orgány státu povolen vstup do táborů a za dění uvnitř táborů nesla plnou odpovědnost táborová samospráva. Tak bylo možné, že skupina teroristů využila krytů a podzemních chodeb vybudovaných před lety pro vedení palestinského odboje před očekávanými leteckými útoky Izraele a nashromáždila v nich množství zbraní, munice a zásob pro dlouhodobý boj. Armáda ostřelovala tábor z tanků a děl, v poslední fázi bojů pouštěla letecké bomby z vrtulníků. Ve stručných tiskových zprávách se pravidelně uváděl počet padlých vojáků a území v metrech čtverečních ovládaného dosud teroristy. Jejich připravenost na rozsáhlý boj potvrzuje i odpálení dělostřeleckých raket na nedalekou elektrárnu v Der Ammar začátkem srpna 2007. Vlastní elektrárnu nezasáhli, podařilo se jim jen poškodit elektrorozvodnou síť. Jako živé štíty použili ozbrojenci Fatah al-Islam i své vlastní rodiny – ženy a děti, které s nimi byly až do 25. srpna a tábor opustily, až když situace byla neudržitelná. Obklíčení teroristé odmítli opakované výzvy ke kapitulaci, a tak boj od domu k domu pokračoval až k samému konci – právě 2. září 2007. Přes údajně úplné obklíčení se sice podařilo uprchnout skupině džihádistů, ale boj o tábor již skončil.

Celkový součet ztrát je zarážející. Během bitvy o tábor Nahr al-Bared bylo zabito 168 vojáků libanonské armády, 220 teroristů a 47 civilistů. Dalších 200 osob bylo zatčeno pro podezření z účasti na konfliktu. Materiální škody, kdy původní starý tábor o ploše 2,5 km² byl úplně srovnán se zemí, byly vyčísleny na 450 milionů dolarů. Připomíná se, že to byl nejvážnější konflikt v Libanonu od skončení občanské války v letech 1975-1990.

Při analýze příčin bitvy o Nahr al-Bared je možné si všimnout několika pozoruhodných faktů.

Zaprvé – na rozdíl od jiných teroristických akcí nevznesla skupina Fatah al-Islam žádné požadavky politického nebo jiného charakteru, ani nevyužila situace k propagaci svých myšlenek. Svého protivníka – libanonskou armádu – nemohli extrémisté považovat za skutečného nepřítele, stejně jako libanonský stát. Jediným zjevným cílem příslušníků Fatah al-Islam bylo projevení statečnosti v boji, zabití co největšího počtu protivníků, způsobení co největších materiálních škod a to vše zakončené hrdinskou mučednickou smrtí se všemi slastmi a výhodami čekajícími na islámské mučedníky v posmrtném životě.

Zadruhé – i když skupinu Fatah al-Islam tvořilo jen několik set členů „tvrdého jádra“, o pokračujících přípravách k boji, příchodu cizinců a přísunu zbraní musela vědět většina z více než 30.000 obyvatel tábora. Přesto místní samospráva ani žádný jednotlivec se nesnažili tomuto vývoji zabránit nebo informovat libanonské úřady (třeba anonymně). Poněkud zvláštně proto působily následné stížnosti obyvatel tábora, že mezinárodní společenství – zejména EU a státy Zálivu - nejsou dostatečně rychlá v poskytnutí peněz na obnovu tábora. Události rovněž potvrdily, že stačí malá skupina fanatiků (v případě Nahr al-Bared to bylo méně než 1 % z celkového počtu lidí v táboře), aby vnutila svoji vůli většině „umírněných“ a přinutila ji minimálně k pasivní toleranci v rámci společné muslimské identity.

Bitva o Nahr al-Bared je příkladem nových bezpečnostních hrozeb ze strany islamistických extrémistů. V rámci našeho vžitého myšlení, že válku zahajuje útočník vždy s nějakým cílem, je těžké pochopit, že oddíl na smrt odhodlaných ozbrojenců nebojuje proti nepřátelům víry (libanonská armáda se skládá z příslušníků všech náboženských vyznání, muslimských i křesťanských), nebojuje proti okupační cizí armádě (v Libanonu žádná není) a nebojuje ani za žádné politické požadavky. Jediným cílem je tak demonstrace vlastní statečnosti, odhodlání k boji a pohrdání životem jak cizích lidí, tak vlastním.

Když jsem v létě 2007 procházel o víkendu syrskou vrchovinou u města Marmarita nedaleko severní libanonské hranice, bylo večer možné pozorovat v dáli záblesky výbuchů v bitvě o Nahr al-Bared. Přiznám se, že jsem tehdy nechápal účel tohoto boje. S odstupem 10 let si však stále silněji uvědomuji, že bitva o Nahr al-Bared byla pro džihádisty důležitá generální zkouška - předehra k rozpoutání tragédie daleko většího rozsahu, která měla vypuknout jen nedaleko odtud o čtyři roky později.