Jak to, že do OSN míří země, jež vymění rukojmího Šalita za tisíc odsouzených zločinců?

Civilizovaný svět se diví. Proč má být izraelský desátník Gilad Šalit, držený jako rukojmí pět let v Gaze, vyměněn za 1027 vězňů odsouzených v Izraeli? Proč jsou mezi nimi i teroristé, kteří si kroutí doživotí? Svět se diví tomu nepoměru, ale na něm moc k údivu není. Tak to přece chodí už desítky let. Kdykoliv nějaká arabská skupina - ať už spjatá s Hamásem v Gaze, s Hizballáhem v Libanonu, či s jinou zemí - polapí živého Izraelce, vždy ho použije k vydírání a „zobchodování“, aby tak vynutila svobodu pro odsouzené teroristy. A vždy to bývá v křiklavém nepoměru. Je-li tu něco skutečně k divení, tak dvě jiné věci.

Za prvé: Proč v těchto případech západní média píší o „výměně vězňů“ (či zajatců)? Nyní to spojení použila například ČTK a německý Der Spiegel. Tím přece naprosto překrucují fakta. A nejen to. Tím vytvářejí i umělý dojem morální ekvivalence. Jako by fakt, že je někdo vojákem izraelské armády, byl morálně rovnocenný faktu, že někdo jako terorista vraždil civilisty. A je-li toto rovnocenné, proč nemluvit o výměnách? Udělejme si tedy jasno. Není to rovnocenné, braní rukojmích je gangsterismus.

Za druhé a především: Vyměnit rukojmího za řádně odsouzené vězně je kšeft toho typu, který si vynucují gangsteři a teroristé. A nic na tom nemění fakt, že vlády na jednání s teroristy přistupují, což je známo z Izraele, USA i Evropy. To je reálpolitika, osvobozeným rukojmím se vždy tleská, takže nynějšímu ústupku Izraele se divit nemusíme. Ale proč to svět akceptuje ze strany Palestinců, kteří v OSN usilují o svou státnost? Tady už kroutíme hlavou. Buď na státnost politicky a mocensky mají, to znamená, že kontrolují i poměry na území ve své moci, ale pak by měli braní rukojmích i gangsterské kšefty odmítat. Nebo nic pod kontrolou nemají, na gangsterské kšefty se spoléhají, ale pak by měl civilizovaný svět odmítat jejich státoprávní ambice. Jenže místo toho osvobození Šalita i dohodě, která k němu vedla, spíše zatleská.

Rozeberme si to. Pro případ, že potlesk nad svobodou Gilada Šalita přehluší fakta, si je zopakujme. Šalit byl unesen 25. června 2006, když na izraelském území, dvě stě metrů od pásma Gazy, střežil v tanku svěřený úsek. Nedělal tedy nic, co by mu kritici Izraele mohli vyčítat. Nebyl na okupovaném území, nestřílel na Palestince, natož na jejich civilisty, ani neboural jejich domy buldozerem. Proč tedy byl polapen a odvlečen do Gazy? Pouze jako účelový rukojmí. Za zajatce či vězně ho může pokládat jen ten, kdo celý konflikt ve Svaté zemi vidí jako osvobozeneckou válku proti židovským uchvatitelům a Izrael jako cizí, nelegální implantát na arabském (muslimském) území.

Je možné hovořit o „zobchodování“ tohoto muže za řádně odsouzené vězně jako o výměně zajatců? Absolutně ne. Přesto hlavní mediální proud o výměnách píše a Palestincům, kteří se v nich angažují, morální rovnocennost připisuje. Výraznou ukázku přinesl srpen 2008, kdy byly vyměněny ostatky dvou izraelských vojáků za teroristu Kantara. Co udělali ti vojáci? V roce 2006 jeli džípem podél libanonské hranice a na izraelském území je přepadlo, odvleklo a zabilo komando Hizballáhu. Co udělal Sámir Kantar? V roce 1979 velel „operaci Násir“. Čtyři teroristé přistáli s člunem v Izraeli a přepadli dům: zastřelili otce před očima jeho čtyřleté dcery, jí roztříštili hlavu pažbou samopalu a matka, jež se ukryla na půdu s dvouletou dcerou, jí v hrůze, aby nevykřikla, zacpala ústa tak silně, až ji udusila. A teď upřímně. Vidíte tu nějakou morální ekvivalenci umožňující směnit vinu za vinu?

Tyto výměny, prezentované jako morálně rovnocenné, jsou ale jen špičkou ledovce izraelské tísně. Jeho základnu posiluje arabské jaro.

Dokud proti legitimitě židovského státu bojoval hlavně íránský prezident Ahmadínežád, bylo to jaksi průzračné. Argumenty muže, který chce Izrael vymazat z mapy a zpochybňuje holokaust, lze odpálit větou „Věřte každému, kdo říká, že vás chce zabít“. Ale jak odpálit stejné smýšlení mladých Arabů, kteří se zaklínají touhou po svobodě? To už je horší a Západ na to vůbec není připraven. (Je otázkou, zda se na to vůbec chce připravit.)

Když před dvěma lety v Káhiře Barack Obama oslovil arabský svět, apeloval na uznání Izraele tak, jak byl naučen - skrze holokaust, jeho popírání a antisemitismus. Ale v boji s Ahmadínežádem, jenž mladé Araby nezajímá, opomněl to základní: nezmínil historické právo Židů na svůj kousek světa. Právě takové opomíjení pak vede k představám Izraele jako cizorodého implantátu na Blízkém východě, k přesvědčení o morální ekvivalenci izraelských vojáků a palestinských teroristů i k tomu, že ani gangsterské chování nenaruší palestinskou cestu k legitimaci OSN.

LN, 14.10.2011

Autor je komentátor LN