Intifáda, která se Palestincům vymstila
Na podzim před dvaceti lety vypukla druhá palestinská intifáda. Izraelci si toto výročí nepřipomínali, protože vzpomínky jsou příliš bolestné. Intifáda také negativně poznamenala jejich vnímání palestinské kauzy.
Na podzim roku 2000 ji vyvolal palestinský předák Jásir Arafat po svém návratu z mírových jednání v Camp Davidu pod záštitou amerického prezidenta Billa Clintona. Odmítl tam bezprecedentní nabídku izraelského premiéra Ehuda Baraka na zřízení samostatné Palestiny v Pásmu Gazy a na většině Západního břehu Jordánu, s východním Jeruzalémem jako hlavním městem a společnou správou tamější Chrámové hory. Zahájení intifády zdůvodnil „provokativní procházkou“ vůdce izraelské opozice Ariela Šarona po Chrámové hoře, ale jak později řada palestinských politiků přiznala, byla to jen záminka a Arafat měl plán krvavého povstání dávno připravený.
Už za první intifády v letech 1987–1993 zahynulo skoro 300 Izraelců a 2000 Palestinců, ale druhá byla mnohem horší – během pěti let bylo zabito přes tisíc Izraelců a více než 3200 Palestinců. Nejhorší byly sebevražedné atentáty na civilisty. Útočníci hnutí Hamás, Islámský džihád, ale i Arafatova Fatahu se odpalovali v autobusech, restauracích i na ulicích. Palestinská propaganda udělala z atentátníků „mučedníky“ a „hrdiny“ a z vraždění nevinných lidí záslužnou odbojovou činnost, která Palestincům přinese vlastní stát. K nejděsivějším útokům patřil sebevražedný atentát na telavivskou diskotéku Dolfinarium v roce 2001, kde zahynulo 21 lidí včetně 16 teenagerů, v jeruzalémské pizzerii Sbarro s 15 oběťmi, v hotelu v městě Netanja při sederové večeři o svátku Pesach v roce 2002, kde přišlo o život 30 lidí, nebo hned v říjnu 2000 brutální lynč dvou izraelských záložníků, kteří omylem zabloudili do Ramalláhu a palestinský dav jim tam zaživa rozpáral břicha, vypíchal oči a muže zapálil. Traumatizovaní Izraelci se naučili neustále sledovat své okolí a pozorovat kolemjdoucí a spolucestující, jestli nemají podezřelý batoh, vyboulené sako nebo třeba v létě kabát. Báli se jezdit veřejnou dopravou, chodit do restaurací či do kina a posílat děti do školy. Od podzimu 2000 do února 2005 došlo ke 138 sebevražedným útokům. Každý zná někoho, komu někdo zahynul nebo byl zraněn. Žádný cizinec si neumí představit, co Izraelci dennodenně prožívali.
Ariel Šaron, který se stal v roce 2001 premiérem, zahájil o rok později protiteroristickou operaci Obranný štít, při které Izrael obsadil území palestinské samosprávy, omezil pohyb Palestinců a oblehl Arafata v jeho sídle v Ramalláhu. Izraelci zlikvidovali stovky teroristů, dalších 6000 zatkli, zabavili tuny zbraní, zbourali přes 4000 palestinských domů a během dvou měsíců snížili počet atentátů o polovinu. Investovali horentní částky do bezpečnostních opatření a detekčních rámů po celé zemi a Šaron také zahájil stavbu bezpečnostní bariéry, která Izrael oddělila od palestinských území a ještě víc násilnosti zredukovala. Arafata začaly ignorovat Spojené státy, předák postoupil funkci předsedy samosprávy Mahmúdu Abbásovi a zůstal v izraelském obležení až do převozu do francouzské nemocnice, kde v roce 2004 zemřel. O dva roky později klesl počet sebevražedných atentátů na minimum.
Krvavá intifáda natrvalo změnila smýšlení Izraelců o Palestincích. Mnoho jich začalo odmítat další rozhovory o míru i dohody z norského Osla, které umožnily vznik palestinské samosprávy. Zatímco před jednáním v Camp Davidu v roce 2000 připadal Izraelcům mír s Palestinci na dosah, intifáda ho odsunula téměř do nenávratna. Zásadně změnila postoj Izraelců k samostatné Palestině, kterou do té doby většina lidí Palestincům přála. Izraelci si uvědomili, že Palestinci nemyslí jednání o míru vážně a nelze jim věřit. Izraelská levice, která podporovala ústupky Palestincům a byla u moci prvních třicet let po vzniku státu i dvakrát později, po intifádě už nikdy nevyhrála volby. Levicová Strana práce měla v roce 1992 před podpisem dohod Osla 44 parlamentních mandátů a dnes má jen tři a do příštího Knesetu by se podle průzkumů vůbec nedostala.
Palestinci za druhou intifádu zaplatili tak vysokou cenu, že ji dnes většina nepovažuje za řešení. Ztratili hodně – Izraelci s nimi nemají chuť jednat a většinu voleb vyhrává izraelská pravice, která považuje dohody z Osla za chybu a samostatný palestinský stát za nežádoucí.
Postoj palestinských vůdců se však příliš nezměnil. Samospráva Mahmúda Abbáse sice k ozbrojenému boji proti Izraeli otevřeně nevyzývá, ale dál oslavuje terorismus, pojmenovává po mrtvých útočnících ulice a školy a vyplácí tučné renty vrahům Izraelců vězněným v Izraeli a jejich rodinám. V roce 2018 spolkly tyto výplaty z palestinského rozpočtu 135 milionů dolarů. Například strůjci sebevražedného atentátu na jeruzalémskou pizzerii Sbarro dostávají i po dvaceti letech skoro 7500 dolarů měsíčně.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus