BILANCE: Úspěchy a pády americké zahraniční politiky

Když zcela objektivně zhodnotíme posledních 50 let americké zahraniční politiky, dojdeme k neradostnému zjištění, že jde o historickou etapu, v níž se větší či menší neúspěchy střídají s naprostými debakly. Ať už jde o Irák, Sýrii či Afghánistán, který americká armáda po dvou desetiletích marné snahy o implementaci americké demokracie v této zemi, chaoticky opustila, když ještě předtím stihla oficiálně předat vládu do rukou teroristického hnutí Táliban, se kterým střídavě kooperovala a nebo se ho snažila přelstít a eliminovat.

Od té doby se administrativa Joe Bidena drží v otázkách zahraniční politiky přece jen trochu zpátky. Samozřejmě vyjma konfliktu na Ukrajině. Nicméně nedávná návštěva prezidenta Zelenského v Bílém domě vcelku jasně naznačila, že americká vojenská pomoc už naráží na své finanční limity a především na nesouhlas řady amerických politiků.

Za relativně uspěšnou zahraniční aktivitu Spojených státy lze naopak označit snahu destabilizovat pozici Číny v Jihočínském moři. Jde totiž o významnou geopolitickou křižovatku politických vojenských sil a v neposlední řadě i hospodářských zájmů, která nejenom, že má značné podmořské zásoby ropy a zemního plynu, ale pokrývá třetinu globálního světového obchodu v hodnotě téměř 5,5 bilionu dolarů!

Názorně to před časem předvedl americký prezident Joe Biden, který doslova žebral v Saúdské Arábii, aby přesvědčil sdružení OPEC o nutnosti zvýšení produkce ropy.

Nebyl tam kupodivu proto, aby kritizoval stav lidských práv, uvaloval na ně sankce nebo žádal ukončení války v Jemenu. Byl tam, aby prosil. Může se to zdát potupné a nepřiměřené, ale v mezinárodní politice je třeba brát v potaz primárně zájmy států a je proto nutné jim naslouchat.

Připomeňme, že světové války nevznikly z obecného očekávání, ale z podcenění reálného, aktuálního nebezpečí.

Takzvaná rovnováha zahraniční politiky Spojených států za poslední desetiletí má na svědomí rozbitý Blízký východ, rozklíženou severní Afriku, znesvářený Balkán a zdevastovanou Střední Asii.

Stabilita se po jejich zásahu nikde nezvýšila, ba naopak. To, že v Afghánistánu panuje totální chaos, že v Jemenu je hladomor, že stát v Libyi prakticky neexistuje nebo, že Irák nemá vládu už skoro rok - to dnes kupodivu nikoho – alespoň na americké straně příliš neznepokojuje.

Západ přitom momentálně řeší nesnadné dilema. Na jedné straně si nemůže dovolit ponechat Ukrajinu zcela napospas ruské agresi, protože se oprávněně obává další eskalace konfliktu, na straně druhé stojí samozřejmě národní zájmy a potřeby jednotlivých zemí.

Studená válka nás naučila jednu věc - že nelze vyhrát válku proti jaderné mocnosti. Je tedy třeba jednat, zintenzivnit tlak na co nejrychlejší ukončení vraždění, utrpení a destrukce.

Experti se v podstatě shodují, že tento konflikt, má-li být skutečně ukončen, lze řešit v optimálním případě kompromisem, z něhož žádná z válčících stran nevyjde jako poražená.

Nepopírám, že je to zatraceně těžké zadání, navíc s do očí bijícím morálním imperativem, neboť všichni víme, že ruská invaze je v principu zcela bezprecedentním a zavrženíhodným krokem, svévolným narušením svébytnosti Ukrajiny a pošlapáním všech zásad mezinárodního práva.

Filozofie podle které dosáhneme míru tím rychleji, čím větší objem zbraní a munice na Ukrajinu doručíme, je poněkud naivní a alibistická. Rusko-ukrajinský se patrně plynule přetransformuje (už se tak děje) na opotřebovávací válku. I z ruského tábora prosákly informace, že Kreml už počítá s délkou konfliktu v řádu dalších let a Ukrajinci bohužel stále nejsou mocni na tom něco zásadního změnit, i když dílčí úspěchy momentálně mají.

Spojené státy mohou být v tomto kontextu tradičně v klidu, přestože podle celé řady indicií aktivně asistovaly při škrtnutí zápalky a zažehnutí konfliktu (což v plném rozsahu odhalí historici nejdříve tak za 50 let), požár za ně bude hasit někdo jiný – Evropa.

Zpoza oceánu se zkrátka dělá mezinárodní politika, zvláště směrem k válce na Ukrajině mnohem snadněji, než třeba v Berlíně, Paříži, Varšavě či Praze.

A řečeno závěrem slovy z jedné legendární české komedie, prezident Joe Biden navíc vypadá, „že se už pravděpodobně nebude pouštět do žádných větších akcí...“