Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Ano, s drobnou výhradou. Majdan nebyl Evropský ale Americký projekt a zorganizovali a řídili jej Američtí demokraté - poslali tam Victorii Nuland s 5 miliardami dolarů. Evropa se svezla a investovala do toho až následně tolik, že teď neumí vycouvat.

Tupá bolševická EU si jako vždycky myslela, že onoseto a samoseto, a s Putinem evidentně vůbec nepočítala.

No, tak teď už MUSÍ.

Děkuji za článek - autor se jako jeden z mála klasiků Neviditelného psa nenakrmil dostatečně proukrajinskou propagandou a nestojí na správné straně

Jen bych opravila údaj o počtu obyvatel, tedy jak velký byl potenciální trh - v roce 1990, těsně před rozpadem SSSR, měla Ukrajina 52 milionů obyvatel. (Nyní je odhad 37 mio.)

Tak když vám stačí ke kvalitě je to že článek není poukrajinský.....

Aneb svý ke svému.

Pravděpodobný výsledek války :

Území Rusku, suroviny USA, dluhy EU a sláva Ukrajině!

Válka USA s Ruskem na území Ukrajiny vypukla proto, že USA se rozšíření mocenského a ekonomického vlivu na úkor Ruska zdálo jednoduchou záležitostí. Ovšem pro Rusko to byla bezpečnostní hrozba rozsahu, který nemohlo připustit. Dohody uzavřené na majdanu a později v Minsku byly ze strany USA a jejich spojenců anulovány podobně, jak se to dělo při válce v Jugoslávii. Potvrdilo se, že po Kosovu nejenže už neplatí mezinárodní právo a dohody mezi státy, ale zmizela důvěra. V této válce jsou aktéry USA a Rusko, vítězem je Čína, poraženým EU a nešťastná Ukrajina funguje pouze jako kanonenfuter.

Tak zaprvé proč by se vůbec mělo jednat mezi Ruskem a EU potažmo USA o vnitřních záležitostech Ukrajiny, ať už v Minsku nebo kdekoli jinde. Zadruhé rád bych se od zdejších apologetů Ruska dozvěděl, jestli by si stejně trhali vlasy kdyby se začali Ukrajinci s Rusy mazat někdy kolem roku 1980? Popřípadě Rusové s Azery, Gruzíny... Já bych to spíš považoval za důvod k malé oslavě.

Stačí si přečíst knihu od Brzezinského Velká šachovnice. A bude vám jasno, o co jde.

Autor má určitě pravdu. Nezmiňuje však hlubší podstatu. Jak mohla EU "budovat své impérium" - alespoň na principech diplomacie 19 století, když je to "výkrmný ústav" pro politiky, kteří zkrachovali ve svých domácích státech ???

Od Jourové až po Von der Leyenovou - kde je nějaká inteligence a když už ne diplomatická strategie, tak alespoň taktika - na jeden krok dopředu ???

Už od konce 90.let jedou Evropa a USA ve stylu "nasrat Rusáky". No a Rusáci se nakonec opravdu nasrali. A vy progressivisté a pravdoláskové se divíte, že se nasrali, když jste to sami chtěli.

Už při "humanitárním bombardovani" Srbska jste chrochtali blahem, jak Rusaci jen protestují, ale nepřišli Srbsku na pomoc. A při odtržení Kosova jsme my dezoláti a chcimíři upozornili, že to je precedens který jednou použiji Rusové, Smáli jste se, protože Rusaci neumějí ani ten budík, a rychle jste to vaše milované Kosovo uznali.

Dnes máte vy progressivisti plnou hubu míru na Ukrajině, zatímco ještě před dvěma roky jste chcimiry málem chtěli kamenovat.

"Tato nejpitomější válka historie žádný posun ani integraci nepřinese a nebude mít ani vítěze, jen samé poražené." Jako prvního poraženého jmenuje autor Rusko. Já tvrdím, že je to Ukrajina. Souhlasím s Donaldem Trumpem, který předhodil Zelenskemu, že vína je na jeho straně, protože se pustil do války s daleko silnějším soupeřem, navíc za cizí. Jenže Zelensky asi pevné věřil, že USA a Západ dopomůžou Ukrajině k vítězství nad "benzínovou pumpou". Kdo mu to asi namluvil?

"Pustil se do války" je nějaký nový výraz pro "odmítl utéct a začal se bránit útočníkovi"? Vina je na napadeném, protože se brání! Voni jsou ale hlava, paní vachmajstrová.

Když dnes sledujeme vývoj ukrajinské politiky, často se zdůrazňuje boj za přežití, obrana proti ruské agresi či touha po začlenění do Západu. Jenže při bližším pohledu se rýsuje i jiná, dlouhodobá linie – moderní variace na ideu Velké Ukrajiny.

Myšlenka „Velké Ukrajiny“ není nová. Už meziváleční nacionalisté snili o státu, který se rozkládá „od Karpat po Kavkaz“. Po roce 1991 se tato rétorika neobjevila v oficiálních dokumentech, ale ukrajinská diplomacie i domácí elity postupně přebíraly myšlenku, že Ukrajina nemá být jen obyčejným státem mezi Východem a Západem, nýbrž regionálním centrem a hráčem, který určuje směr celého prostoru východní Evropy.

Tento posun měl konkrétní podobu. Budapešťské memorandum z roku 1994, v němž se Kyjev vzdal jaderných zbraní, se místo neutrality začalo vykládat jako otevřená cesta k euroatlantické integraci. Polsko, inspirované vizemi Zbigniewa Brzezinského, tlačilo Ukrajinu k tomu, aby spolu s ním vytvořila osu nové východoevropské mocnosti. A domácí politika – od Juščenka přes Porošenka až po Zelenského – čím dál více zdůrazňovala, že Ukrajina nesmí být „mladší sestrou Ruska“, ale nezávislou, mocnou zemí, která se stane pilířem evropské bezpečnosti.

Volodymyr Zelensky už v předvolební kampani hovořil o vybudování armády schopné odstrašit Rusko, o referendu k NATO a dokonce o vedení informační války proti Moskvě. To není řeč vystrašeného malého státu, ale ambice, které odpovídají právě oné staré představě „Velké Ukrajiny“.

Proto když dnes Moskva tvrdí, že jejím cílem je zbavit Ukrajinu velmocenských aspirací, není to jen propaganda. Tyto aspirace jsou skutečné, byť zabalené do moderní rétoriky demokracie a evropské integrace. Ukrajina se sama postavila do role soupeře – a to nikoli jen z nutnosti obrany, ale z přesvědčení, že její místo je mezi velmocemi.

Výsledek vidíme dnes: válka, která není jen střetem mocenských sfér, ale i střetem dvou vizí. Na jedné straně Rusko, které nechce východní Evropě tolerovat novou konkurenci. Na straně druhé Ukrajina, která už tři desetiletí buduje svůj vlastní velkoukrajinský projekt.

Článek správně připomíná, že ukrajinská válka je klasickým střetem mocenských sfér. Jenže se nesmí přehlížet, že Ukrajina do této kolize nevstoupila jen jako pasivní oběť cizích ambicí. Sama se od poloviny 90. let krok za krokem stavěla do role velmocenského rivala Ruska – a nebyla v tom osamocena.

Vedle domácí politické reprezentace, která od Budapešťského memoranda interpretovala bezpečnostní záruky spíše jako cestu k euroatlantické integraci, zde hrála klíčovou roli i polská diplomacie. Polsko dlouhodobě prosazovalo koncept, že bez Ukrajiny nelze východní Evropu udržet mimo ruskou sféru vlivu. V duchu strategií Zbigniewa Brzezinského se proto usilovalo o vytvoření jakési nové regionální mocnosti – polsko-ukrajinské osy, která by byla protiváhou Moskvy.

Brzezinski, sám polského původu a jeden z nejvlivnějších amerických stratégů konce 20. století, formuloval jednoduchou tezi: „Bez Ukrajiny není Rusko impériem.“ Tento argument se stal mantrou pro celou polskou zahraniční politiku po roce 1991. Proto právě Varšava nejaktivněji podporovala ukrajinské přibližování k NATO a EU, ať už diplomaticky, nebo prostřednictvím vlastní regionální iniciativy (např. tzv. trojmoří).

Tento polsko-brzezinský vliv se jasně projevil i v rétorice Volodymyra Zelenského. V jeho předvolební kampani zaznívalo, že Ukrajina má být nejen nezávislým státem, ale i mocnou zemí, která nebude „mladší sestrou Ruska“, nýbrž samostatným pilířem evropské bezpečnosti. Hovořilo se o referendu o vstupu do NATO, o vybudování armády schopné odstrašit Rusko, a dokonce o vedení „informační války“ proti Moskvě. To už nebyla řeč defenzivní – to byla snaha aktivně se zařadit po bok Polska do projektu nové regionální mocnosti ve východní Evropě.

Pokud tedy dnes Rusko zdůrazňuje, že jeho cílem je zbavit Ukrajinu velmocenských ambicí, nelze to interpretovat jen jako imperiální výmluvu. Tyto ambice skutečně existovaly, byly artikulovány jak domácí politikou, tak podporovány polskou diplomacií a navazovaly na strategickou linii Brzezinského. A právě proto nebyla válka jen nešťastným „srazem sfér vlivu“ – byla důsledkem vědomé volby, v níž se Ukrajina přihlásila k roli, kterou Moskva nemohla akceptovat.