Možná by se hodilo ptát „už zase nepřítel?“ Turci byli protivníkem Západu po celé své dějiny až do porážky na konci první světové války. Jak krutým nepřítelem byli, by mohl vyprávět hrabě Vlad Tepes Dracul, který je zastavil v Transylvánii jen díky tomu, že převzal jejich bojovou techniku napichování a vystavování nepřátel na špičaté kůly zaživa, a ještě po své smrti je strašil v podobě slavného upíra.

Taky by o tom mohly vyprávět dějiny tureckého dobývání Byzance, posléze přejmenované na Osmanskou říši, která se jednu dobu zakusovala až do jižní Moravy. A připomeňme si, že „Západ“ (rozumějme civilizace anticko-biblická), před rozmachem islámu sahal až do dnešního Iráku. A že Turci dovršili islamizaci více než poloviny někdejšího západního území. Střední Evropu nakonec zachránila jen narychlo slepená aliance místních národů pod chrabrým velením polským v roce 1683 až u bran Vídně. A bylo to o fous.

Po porážce a rozpadu Osmanské říše se zbylé Turecko pragmaticky ze strachu před sovětským komunismem přilepilo k Západu. Po druhé světové válce se postupně stalo s americkou výzbrojí vojensky nejsilnějším evropským členem NATO, s téměř milionem ozbrojenců a povinnou šestiměsíční prezenční službou.

To NATO

Otázku, zda by mělo členem zůstat, si západní komentátoři občas kladou už těch 20 let, co Erdogan tureckou politiku směřuje k protizápadní koalici obrozeného islámu. Odpovědí na tuto otázku je pragmatická výdrž někdejšího slavného bonmotu prezidenta Johnsona „je lepší mít je ve stanu, aby čurali ven než venku, aby čurali dovnitř“.

Jenže té pragmatičnosti postupně ubývalo, jak Erdogan postával jednou nohou venku a druhou uvnitř a čural ne-li úplně do stanu, tak přinejmenším na stan. Dnes už asi můžeme říct, že dočural do stanu tímto výrokem z konce listopadu 2024: „Jak se západní civilizace za velkého rámusu zhroutí, naše na člověka zaměřená a Bohem inspirovaná civilizace znovu povstane, silnější než kdy dřív.“

Už se ani netají tím, že by tu islámskou civilizaci zase rád viděl pod tureckým velením. Stvrdil to i tím, že už před lety poskytl domov Muslimskému bratrstvu, které dnes ze zákulisí řídí většinu islámské globální politiky, včetně terorismu. Přestal se s Evropu handrkovat o už zjevně trvale zamítnuté členství v EU. Opatrně se smiřuje s Putinovým Ruskem, jako by dával najevo, že chce-li se NATO s Ruskem poprat, bude to bez Turků. A všechnu svou mocenskou energii prozatím přesměrovává na Střední Východ. S oprávněnou nadějí, že Rusko mu v tom nebude bránit.

Tam balancuje mezi dvěma silnými soupeři. Jedním je Izrael, s nímž už před lety zpřetrhal někdejší dobré vztahy, nazval jej genocidním státem a čerstvě teď poskytl útočiště velitelům Hamásu, když je Katar vykázal po Trumpově pohrůžce, že dá Izraeli volnou ruku. To je ale asi zatím jen gesto pro arabské publikum. Do přímého konfliktu s Izraelem se zjevně nechystá. Naopak využívá izraelského oslabení Íránu a proiránských bojůvek jako příležitosti k turecké expanzi.

Turecko v čele islámského světa?

Svržení režimu v Sýrii, v níž Turecko podpořilo vzkříšené teroristické bojůvky, je jejím začátkem. Zneškodnění Íránu je jejím záměrem. Tento záměr sice zatím ladí se zájmy Izraele a celého Západu, jenže Erdoganovým cílem (a už mu to raději věřme) je turecká hegemonie islámského světa. S docela představitelnou loajalitou jeho velké části. Přímo na evropských hranicích. S vojenskou silou několikanásobně větší než celá Evropa. S mnohamilionovou pátou islámskou kolonou, která stále nepřetržitě do Evropy proudí a štědře plodí, zatímco evropských domorodců umírá dvakrát víc, než se jich rodí. Ani nemusíme obdivovat Erdoganův prorocký talent. Stačila by na to matematika ze třetí třídy základky.

Ono se to možná obejde i bez toho velkého rámusu. Možná i postačí na Evropu udělat bububu a ona se pokorně podvolí. Jenže proroctví nepopisují ani tak co se nezvratně musí stát, nýbrž co by se logicky mohlo stát, poběží-li události tak jako dosud beze změny. A nechávají na nás, abychom mudrovali, co dělat, aby se nestalo, co se stát může.

Churchill naši civilizaci zachránil nabídkou „dřina, krev, pot a slzy“. Jenže my už dávno nevíme, co to je. Máte-li nějaký lepší nápad, sem s ním. Ale fofrem.

Psáno pro Deník.to
__________________________________________________________

Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.