21.10.2019 | Svátek má Brigita


BIG BEN: Po Arabském jaru

1.9.2012

"Arabské jaro bylo kolosální fiasko. Podle všech náznaků to, co přijde po něm, bude podstatně horší, než co bylo před ním, a dosavadní traumatické události už teď napáchaly nepředstavitelný chaos a násilí a nevinným obyčejným lidem vnesly do života víc mizérie, než už měli."

Tak svůj podrobný popis stavu arabských revolucí na konci roku 2011 shrnuje ve své knize After The Arab Spring britský nezávislý novinář specializovaný na Blízký východ John R. Bradley. Poditulkem "Jak islamisté unesli blízkovýchodní revoluce" hned na začátku sděluje, že o výsledcích revolucí, které měly zpočátku tak nadšenou podporu západních liberálů, je nesmyslné si dělat další iluze a že prohrané jsou nejen sny o demokracii a svobodě, nýbrž i naděje na budoucí ekonomickou prosperitu a snesitelnější život, než tyto země měly pod vládou totalitních diktátorů. Bradley svůj pohled zvěrohodňuje sdělením, že v arabských zemích strávil více než deset let jako nezávislý korespondent, má tam spoustu přátel, s nimiž hluboce soucítí, a naučil se dokonale mluvit egyptskou arabštinou, takže jeho zprávy a komentáře jsou z první ruky a z osobních zážitků.

Již v roce 2008 předpověděl pád egyptského režimu a čekal z něho se odvíjející dominový efekt. Sám byl proto překvapen (vlastně až zděšen), že první krach nastal v Tunisku, které bylo ze všech arabských zemí nejosvícenější, nejvzdělanější, nejvíc sekulární, nejvíc prozápadní, s početnou úspěšnou střední třídou, s pouze čtyřprocentní chudobou (menší než většina evropských zemí), s nejširšími občanskými svobodami včetně absolutní rovnoprávnosti všudypřítomně nezahalených žen, umírněným islámem povolujícím alkohol a uzákoňujícím monogamii, s jeho extrémistickými výstřelky vyloučenými z veřejného života a jen taktak vykukujícími tu a tam v nějaké pouštní vesnici. Počáteční revoltu (podle odhadu Bradleyho) způsobila jen chamtivost a mafiánské manýry klanu manželky prezidenta Ben Aliho, který si postupně monopolizoval vše, na čem se dalo vydělat, a olupoval všechny ostatní.

Povstání bylo spontánním protestem proti ekonomickému pádu, do nějž Ben Aliho klika zemi uvedla. Bylo však dezorganizované a nemělo žádný program ani většinovou podporu. Než se úspěšní povstalci po úprku Ben Aliho kliky stačili rozhlédnout a probrat z nastalého sociálního chaosu, už je ovládali fousatí islamisté Muslimského bratrstva s nastolováním středověkých islámských zákonů. Z londýnského exilu se vrátil islamistický vůdce Ghannouchi, jehož ideologii, metody a lidovou popularitu Bradley přirovnává k Chomejnímu. Liberálové, sekularisté, intelektuálové a nezahalené ženy se stali terčem surových útoků fanatických vousatců zavlékajících Tunisko zpět do středověku. Svobodnými volbami.

Volební úspěch islamistů ve všech arabských "jarech" Bradley vysvětluje tím, že registrovat se k volbám, tím méně volit, se obtěžovalo jen malé procento, z něhož velká část byla navíc roztříštěná mezi liberální a sekulární skupiny, zatímco islamisté postupovali jako semknutý organizovaný blok. Tak mohla v Tunisku islamistická strana získat 80 procent, třebaže pro ni volilo necelých 20 procent oprávněných voličů. "Islamisté," vysvětluje Bradley, "nepotřebují k vítězství většinu, stačí jim většina z té menšiny, která se obtěžuje volit."

Než svět začal zjišťovat, že arabské revoluce směřují k horším totalitám, než byly dosavadní zkorumpované diktatury, padla islamistům Libye (za vydatné podpory Západu), Jemen (přeměněný dnes na největší pouliční trh se zbraněmi) a v obou dodnes řádí občanská válka všelijakých staletých kmenových nenávistí. Naproti tomu Egypt se stal nejlépe organizovaným centrem islamistického Muslimského bratrstva, které se jalo vymazávat zbytky kdysi bohatě různorodé kultury od staroegyptských památek po křesťanství. Na rozdíl od Tuniska podpořili egyptské povstání téměř všichni, většina obyvatelstva pod Mubarakem žila v bídě, z mizerného školství vycházeli analfabeti, korupce byla všudypřítomná, policie svévolně krutá, národ byl našponovaný na pomstu. A na rozdíl od Tuniska byla většina egyptské populace naladěna na staroislámské zákony šaría, jak se ukázalo ještě před Mubarakovým pádem v sondážích žádajících kamenování za nevěru, useknutí ruky za krádež a trest smrti za konverzi od islámu na jiné náboženství. Islamismus Muslimského bratrstva nacházel živnou půdu a nepotřeboval se vnucovat, byl vítán. Muslimské bratrstvo získávalo v sondážích 75procentní podporu. Politické kázání islamistického imáma El-Karadáwího si v Káhiře přišlo poslechnout pět milionů lidí. V Alexandrii jsou sotva rok po vypuknutí povstání všechny ženy zahalené od hlavy k patě, ulice střeží "nezaměstnaní strážci veřejné morálky", přestal se podávat alkohol, uzavřely se pláže.

"Ti na Západě, kdo si vykládali počáteční absenci islamistů v ulicích během povstání jako rašení pluralistického Egypta, se zcela jasně ukrutně zmýlili," píše Bradley. "Revoluční zmatek od samého začátku nahrával islamistům. A ti byli řízeni vírou, že návrat k základům islámu je řešení všeho. Chtějí islamizovat své společnosti, ať už zespodu nebo, jde-li to, shora." A nemají žádný program ekonomický, který by zlepšil životní úroveň. Další ekonomickou pohromou je výsledný krach turismu. Revoluce egyptskou ekonomiku zruinovala. Podle Bradleyho "přes všechna ta optimistická západní srovnávání Egypta s pádem komunismu se v Egyptě spíš přehrává Írán 1979."

Bradley se pak pouští do pesimistických předpovědí pro zbytek islámského světa. Afghánistán a Irák jsou po více než deseti letech západních vojenských zásahů vzdálenější západním ideálům liberalismu a pluralismu než předtím. Ve svobodných volbách všude vítězí islamisté. Do všech islámských zemí zasahují se svými extrémními fanatismy Saúdská Arábie a Írán. Islamismus je na vzestupu v Turecku. K zákonům šaría se vrací Malajsie a Indonésie. Z Malajsie islámský extrémismus krmený saúdskými penězi proniká do Thajska. Na spadnutí do islamismu je Pákistán.

"Těm, kdo se obtěžují sledovat realitu na místě, je jasné, že islamisté zvítězí," odhaduje Bradley. Islamistům se podařilo obalamutit západní komentátory svým zdánlivým pragmatismem: Tím, že se na oko distancují od terorismu, budí dojem umírněnců a spojenců demokracie. Jenže "umírněný islamismus je mýtus," ujišťuje Bradley. "Z jednou nastoleného islamismu nebude dlouho cesta ven," varuje. "Islamismus je jako drogový návyk, v tom smyslu, že vede jen k dalšímu bažení po ještě islámštějším islamismu."

Jedinou nadějí na progresivní změny na Blízkém východě je konec západního vměšování, které systematicky svou ignorancí přináší jedno zhoršení za druhým: Buď totalitní tyranie jako Saúdská Arábie, nebo chaos a tyranie islamistů.

"Žádné další násilné revoluce," prosí Bradley. A drobné světélko naděje, jako jediný model, který ještě zůstává k dispozici, vidí v monarchiích pomalu ale jistě vstřebávajících ústavní model, jakými jsou ještě Jordánsko a Maroko. "Není to sice demokracie, jak ji známe a většinou milujeme, ale je to to nejlepší, v co mohou střednědobě Arabové doufat. V naději, že obyčejní nevinní lidé budou moci žít svůj každodenní život relativně nerušeni, aniž by je nějaký cizinec přicházel vybombardovat na cucky nebo nějaký vousatý gauner neustále buzeroval s náboženskými povinnostmi a přetvářel jejich životy v peklo a jejich zdroj obživy v požár, poháněný Bůh ví jakou šílenou zfanatizovaností."

Převzato z www.ceskapozice.cz



Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky
Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky

Nemocnice v Pardubicích čelí dalšímu obvinění. Při porodu novorozence tamní personál včas neodhalil problém, který bylo možné vyřešit medikací. Dítě bude mít doživotní následky.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.