Trumpova bezpečnostní strategie vypadá pro Evropu na první letmé mrknutí jako v horším případě odhození do stoupy, v lepším jako přesunutí na vedlejší regál, nebo – jak praví anglický kuchařský idiom – na zadní hořák. Hlavní americkou starostí je teď „po letech zanedbávání“ západní hemisféra, tedy americký kontinent.

Tam Trump slibuje „obnovit americké přednostní zájmy a bránit naši domovinu a náš přístup ke klíčovým geografiím v oblasti“. Konkrétněji to bude vypadat takto: „Odepřeme mimo-hemisférním konkurentům možnost umístit zde vojenské jednotky nebo jiné ohrožující prostředky, nebo vlastnit či ovládat strategicky životně důležitá aktiva.“

Těmi „mimosférními konkurenty“ míní především Čínu, na jejíž prudký rozmach se USA budou muset soustředit především. Zvlášť vzhledem k její vznikající alianci s Ruskem – které ostatně také samo posiluje vliv v „třetím světě“, kde jej Evropa ztrácí. K Rusku samotnému se dokument staví s vstřícností, z níž některým Evropanům přebíhá mráz po zádech. Jak by asi mohla vypadat Trumpova „obnova strategické stability s Ruskem“? Jak si představit americké „řízení vztahů Evropy s Ruskem na zmírnění rizika konfliktu“?

Co Evropě zůstává po Trumpově uznání „tripolárního světa“, v němž vedle USA a Číny figuruje sice o hodně slabší, ale nezpochybnitelné Rusko? A v němž o nějaké čtvrté umístění na žebříčku amerických strategických priorit Evropa málem zaostává i za oblastí indo-pacifickou?

Trump chce jinou Evropu

Jak se tedy Evropa Trumpově Americe jeví? Strategický dokument to podává bez servítku. „Budou-li současné trendy pokračovat, kontinent bude za 20 let k nepoznání.“ Evropská krize „není jen bezpečnostní, ale i existenční“. Národní a nadnárodní regulace „podrývají kreativitu a pracovitost“. Ekonomická stagnace je jen symptom „reálného a znatelného postupného zániku“ působeného migrační politikou, propadem porodnosti, cenzurou potlačující debatu, rozkladem národních identit. A je to samozřejmě i úpadek ekonomický: podíl Evropy na globálním HDP od roku 1990 spadl z 25 procent na dnešních 14.

Během několika desetiletí by se některé členské země NATO mohly stát „většinově ne evropanské“. To by mohlo nastolit otázku, zda „budou vnímat své místo ve světě nebo spojenectví s USA stejně jako ti, kdo podepisovali chartu NATO“. Mohli byste se ze spojence stát nepřítelem.

Od konce studené války Evropa zanedbala a omezila svou obrannou kapacitu v hodnotě, kterou i Evropská komise odhaduje na 1,8 bilionu eur, počítáno na 2 % evropského HDP, jak předepisuje charta NATO. Zatímco USA nad Evropou držely bezpečnostní záruku, Evropané rušili armády a místo nich si pěstovali různé formy státem placené sociální podpory. Včetně podpory imigrace, stoupající dnes do astronomických čísel jako (namátkou) 17 miliard eur ročně v Nizozemsku, nebo (opět namátkou) 4 miliony liber denně ve Velké Británii.

Zůstane-li Evropa pro Ameriku zátěží, má odzvoněno, Amerika na ni nebude mít čas, vůli a sílu, zbude na Čínu sama. K udržení prvního místa v tripolárním světě potřebuje Evropu tak silnou, aby přinejmenším zvládala vlastní obranu. „Přesun břemene“ tomu říká dokument. Na Evropu jako „spojence s oživenou silou nutnou k přežití ve stále nebezpečnějším světě“. Ne, jako dosud, vetchý příbuzný, o nějž se musí pečovat, nebo plovárenský povaleč.

Trump prostě spočítal, na co ještě USA sílu má a na co nemá. Nebude do světa vyvážet demokracii a západní hodnoty, ale skutečným spojencům pomůže zabránit nepřátelskému ovládnutí. Ale i to za předpokladu, že ti spojenci o to stojí natolik, že jsou ochotni oslabit své pohodlí zesílením obranyschopnosti.

Spojenectví ano, ale…

V tom novém tri- či možná i více-partitním světě Trump zřejmě po frustrujících „byznysových“ jednáních s Putinem a s Hamásem prozřel k zjištění, že poměrně krátká éra řešení konfliktů mezinárodními dohodami skončila a svět se vrací k tisícileté tradici, v níž každé území patří tomu, kdo je dokáže dobýt a ubránit, ať už sám, nebo se silnějšími spojenci. Ale aby takové spojence získal a udržel, musí jim být přinejmenším užitečný, a raději ještě nepostradatelný. O užitečnosti Evropy s její současnou „trajektorií“ má Amerika oprávněné pochyby, jaké ostatně už pár desetiletí vyslovují i mnozí všímaví Evropané.

Náš základní zájem „zabránit jakékoliv nepřátelské síle ovládnout Evropu“ trvá, ujišťuje americká strategie. Ale za předpokladu, že to bude Evropa, jaká „stojí na vlastních nohách, chová se jako skupina spojeneckých suverénních států, a přijme primární odpovědnost za vlastní obranu“. Že to bude Evropa, za jakou umíralo hodně amerických hochů, aby ji zachránili z katastrof způsobených její vlastní sebedestrukcí.

Nejsou už ochotni umírat za Evropu, jejíž „současná trajektorie podrývá samotné základy aliance svobodných národů a je cizí západní civilizaci“. Ne za Evropu, v níž nadnárodní orgány „podrývají politickou svobodu a suverenitu, migrační politikou transformují kontinent a vytvářejí konflikt, cenzurují svobodný projev a potlačují politickou opozici, v níž se propadá porodnost, mizí národní identity a sebevědomí, a hrozí vymazání civilizace“. Ne za Evropu, která se sama ožebračuje „destruktivními ideologiemi klimatických změn a nulových emisí“ a tím „subvencuje naše nepřátele“.

Amerika slibuje bránit jen „silnou Evropu, která oživí své civilizační sebevědomí a přestane se rdousit regulacemi, udrží si opravdovou demokracii, svobodu projevu, neomezované oslavování osobitého charakteru a tradic Evropských národů“. Bude v tomto „oživení ducha oponovat elitářskému antidemokratickému omezování základních svobod a podporovat politické spojence, jakými jsou patriotské strany“.

A co na to Evropa?

Není to opouštění, je to šok. Šok, který chce Evropany probudit z náměsíčného klopýtání k okraji civilizační propasti, k dokončení civilizační sebevraždy. Haló, tam nahoře, někdo? Dochází vám to? Chcete zůstat Evropou, nebo jste se jí už vzdali? Pak tedy, stihne vás ještě někdo vyměnit? Můžeme v to ještě se zatajeným dechem doufat? Probudíme se z náměsíčné hypnózy a noční můry utopenců a začneme plavat o život?

Tak zase v klidu vydechněme. Nic takového se neděje. Naše elity nám to nedovolí. Pro ty je Trumpova strategie „nepřípustným vměšováním do evropské vnitřní politiky, nátlakem na evropské voliče a vlády a zasahování do evropského demokratického života, jaké nesmíme dovolit,“ odpovídá za všechny uražené euroelitáře prezident Evropské rady António Costa. „Netahejte do bezpečnostní strategie politický coaching,“ vzkazuje Trumpovi německý ministr zahraničí Johann Wadephul. „Je to otevřené zasahování do Evropy pěstováním odporu proti současné evropské trajektorii, hybridní útok stejně nevítaný jako vměšování ruské nebo čínské,“ přibásňuje si k tomu Sven Biscop, ředitel bruselského Egmont Institute.

Takže Evropa jako vykopávka zašlé civilizace? Vážně? Tak to chcete? Nebo že by přece jen ještě někdo ne? Haló? Někdo?

Psáno pro deník TO

________________________________________________________________________________________

Kurasovy knihy najdete třeba zde:

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.