Mezi tou polymorbiditou chorob, jimiž Západ ochořel, zapomínáme na jednu, na niž se hojně upozorňovalo už před pár desetiletími s obavami, že nám působí ne-li degeneraci, tak přinejmenším debilizaci. Tedy že z nás dělá blbce, možná i mrzáky. Odborně se jí říkalo „noise pollution“ a znamenalo to „znečištění prostředí hlukem“. Encyclopedia Britannica ji definuje takto:

„Nechtěný nebo nadměrný hluk, který může mít zhoubný účinek na lidské zdraví, zvířenu a kvalitu prostředí. Obvykle vzniká v průmyslových zařízeních a podobných pracovních místech, ale také z dálniční, železniční nebo letecké dopravy a stavebních prací. Měří se logaritmickými jednotkami zvanými decibely (dB).“

Jeho účinky popisuje takto: Mezi 120 a 140 dB působí bolest. Už okolo 80 při delším trvání (např. dlažební vrtačka) hrozí fyzickým poškozením sluchového ústrojí. Zvyšuje krevní tlak, zrychluje tep, působí podrážděnost, úzkost, stres a mentální vyčerpání, narušuje spánek, poškozuje komunikační schopnosti, oslabuje paměť a soustředěnost.

Pak se na tuto civilizační nemoc pozapomnělo, jak ji z pozornosti vytlačovaly akutnější, jako klima, Covid, Putin, migrace, dezinformace a hloupnutí z chytrých mobilů. Ne že by se hluk zmírnil, jen jsme si na něj zvykli a nějakých těch 80-90 decibelů už skoro nevnímáme. Získali jsme na ně návyk. Natolik, že nás svou „prázdnotou“ znepokojuje ticho a potřebujeme si je něčím „vyplňovat“, aby nás neděsily vlastní myšlenky.

K tomu si pomáháme hlukem, který jakýmsi nedopatřením zařazujeme do kategorie „hudba“. Sestává ze střídání několika málo počítačem generovaných tónů a jednotvárného dunivého mlácení, doprovázeného skřeky, kvílením a vytím chvílemi připomínající lidský hlas, v melodické škále asi tak pěti tónů, dokola se opakující. Slyšíme jej v kdekteré prodejně, kavárně a restauraci a většině z nás přinejmenším nevadí nebo jej nevnímáme. Připadá nám tak neškodný, že jej do noise pollution nezařadila ani ta britská encyklopedie.

Mně jej nedávno brutálně připomnělo jedno vizuálně nádherné, pohodově plážovité a kulinárně pestré jihoitalské letovisko, inzerované jako „nepřijímající rodiny s dětmi“. Tedy klidné, mohl se člověk domnívat. Jenže ejhle: Úderem desáté do jeho středu napochodoval tým „animátorů“ vybízející čerstvě rozsluněné osazenstvo k všelijakým činnostem, tělovýchovným a dětinským. Za onoho výše popsaného hudebního doprovodu, akorát o síle větší než ta dlaždičská vrtačka, tedy nejmíň těch 90 zdraví škodlivých decibelů, a spíš víc. Taková malá technopárty.

Po počátečním úleku a skrčení jsem se začal rozhlížet, zda se někdo rozšklebí a půjde animátorům vynadat. Nikdo. Odhodlávám se tedy já jít požádat o laskavé ztlumení. Jestli jsem spadl s měsíce, diví se a sám manažer radí si na to zvyknout, neboť „naši mladí to tak chtějí“. Po rozhlédnutí zaznamenávám, že těch mladých je asi 10 procent, středněvěkých 20, seniorů 70. Vracím se na lehátko a těším se, že „animace“ brzy skončí. Jenže po ní následuje stejně silný hluk ze záznamu, jen tak pro potěchu, po něm živý koncert stejně hlasitého lokálního zpěváka s dunivým mlácením. Pak další hluk ze záznamu.

Decibely duní celým tělem, hlava třeští. Celý den, pak večer, do dvou po půlnoci. V některé chvíle spolu soupeří až tři hudby: stálá u baru, občasná animace na pláži, jiná animace u bazénu. Kdo čeká aspoň nějaké to Volare nebo Sole mio, měl přijet před dvaceti lety.

Druhý den totéž, a se stejným repertoárem. Totéž každý den, celý týden.

Konfrontován volbou odejít za tichem do nedalekého lesa, když jediným účelem příletu byl mořský čvacht, se decibelům vzdávám a zaposlouchávám se do jejich textů. Z anglických se jako nejkreativnější jeví „we like you too“ opakované šestkrát, pak zakončené „what are you waiting for“. To celé opakované desetkrát. „Líbíš se nám taky, nač čekáš.“ Celá píseň. Vybavuje mně to vzpomínku na 50. léta a budovatelskou píseň o jedné opakované větě „to jsem já, já svoboda mladá, v červený květ rozkvetlá“. Tehdy to bylo ještě bez toho decibelového dunění, radostně pochodové a stejně poetické.

Italské jsou ještě kreativnější. „Margherita-rita-rita“ opakované šestkrát, a pak „sempre sempre rimbambita“. To celé opakované desetkrát. „Markéta je pořád zpitomělá“. Nic víc. Celá píseň. Ale úplně nejgeniálnější je „giraffa“ – tedy žirafa. Opakovaná v několika melodických obměnách a přesynkopovávaná jako giiiiraffaaa nebo giraaaaffa nebo giraffaffaffaffaaa. Nebo gigigiiiiraffa.

Jakoby mimo kontext se mně vybavuje dávný anglický TV program populární vědy, v němž japonský neurolog vysvětluje, že mozek šikmookých Asiatů postrádá cosi, co u mozku euro-amerického generuje fantazii, imaginaci, improvizaci a kreativitu, které ten šikmooký kompenzuje zdokonalováním, upřesňováním, vymakáním do detailů, a výdrží, na niž ten euro-americký nemá trpělivost a raději už zas vymýšlí něco nového.

Ilustroval to obrázky obou mozků, kde na tom asijském skutečně cosi chybělo. Vyslovil k tomu vědeckou domněnku, že to něco extra v tom západním mozku se vyvinulo díky evropské hudbě. Přibližně v téže době, možná na jeho radu, se Japonci, Číňané a Korejci zbláznili do evropské klasické hudby. Asi v naději, že tím i ten jejich mozek získá to něco extra kreativního.

Tady si nakrátko odskočíme do evropských dějin, kde okolo roku 1600 pozorujeme paralelní explozi dvou pozoruhodností. Jednou je vědecká revoluce s hromadami vynálezů jinde na světě nepředstavitelných. Druhou je barokní hudba rozvíjející polyfonii, kontrapunkt a fugu, čili množiny tónů zkomponované do harmonie zvukové lahodnosti, kterou dávno s matematickou přesností oktávy propočítal Pythagoras, ale prakticky vyzkoušel až Monteverdi a mohutně rozmáchli Purcell, Bach, Vivaldi, Haendel a tahle parta. Dali mozku schopnost vnímat více tónů a melodií zároveň a splétat je do velkolepých kompozic. A tím rozmnožovat všelijaké mozkové propojenosti, díky nimž západní mozek začal fantazírovat a tvořit věci do té doby nepředstavitelné. Jako by to potvrzovalo teorii japonského neurologa.

Střih zpět do dneška. Zatímco asijské mozky už druhou generaci nasávají bohatství západní hudby a rozšiřují si neurony, my si je scvrkáváme melodickou imbecilitou a stovkovými decibely. Jak to souvisí se stále podrobněji dokumentovanou fyzickou, mentální, emoční, morální a politickou degenerací západního světa, by mělo být urgentním námětem neurologického výzkumu.

Mně ale ještě třetí den po návratu pořád duní decibely v žaludku a páteři a vřískají repetitivní štěky a kvílení v mozku. Víte-li někdo o nějaké zvukové detoxikaci, sem s ní. Mezitím zkouším po celý den jako kulisu aspoň Classic Praha. Tam by mně ale pomohlo, kdyby jeho hlasatelé konečně uvěřili, že Amadeus se nevyslovuje Amádeus, ale Ámadéus, Levine není lívajn, nýbrž levín, a Previn není prevén, nýbrž previn, neboť jeho příjmení není francouzské, nýbrž ruské (viz. Puškén, Lenén, Stalén a Putén).

Psáno pro měsíčník TO, říjen

Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.