Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Podle mne je na celé debatě o denacifikaci a debolševizaci nejproblematičtější představa, že jde o jakési očištění společnosti od špatné lidské esence. Jako by nacista nebo komunista nebyl člověk v určité institucionální a mocenské situaci, ale nositel trvale vadné podstaty.

Jenže chování lidí je většinou mnohem víc určeno podmínkami, v nichž žijí, než nějakou jejich neměnnou vnitřní povahou. Člověk, který se v jedné situaci chová servilně, oportunisticky nebo brutálně, se v jiné situaci může chovat docela konformně, spořádaně a někdy i užitečně. Ne proto, že by byl morálně proměněn, ale proto, že se změnilo prostředí, pravidla, rizika, odměny a hranice možného jednání.

Právě proto je denacifikace i debolševizace jako velké morální gesto v zásadě druhořadá. Politicky důležité není především vyhledat a symbolicky potrestat co největší počet bývalých nositelů režimu. Politicky důležité je změnit režim podmínek: odstranit monopol moci, obnovit právní stát, svobodu informací, soutěž politických sil, nezávislost soudů a možnost veřejné kontroly. Jakmile se změní struktura, změní se obvykle i chování lidí.

To samozřejmě neznamená, že konkrétní zločiny nemají být trestány. Vrazi, udavači, mučitelé, organizátoři perzekucí nebo ti, kdo nesli konkrétní odpovědnost za zločiny, mají být souzeni. Ale trestat masově „bývalé“ jen proto, že byli součástí režimu, je často spíše psychologická potřeba odplaty než politicky užitečný čin. Společnost tím může získat pocit zadostiučinění, ale nemusí tím získat lepší stát.

Ostatně i Kurasův text ukazuje, že poválečné Německo nebylo vybudováno na důsledném potrestání všech nacistů. Samo se velmi rychle dostalo do situace, kdy bývalé nacisty potřebovalo v úřadech, justici, správě i odborných profesích. To není morálně krásný příběh, ale je to realistický příběh o tom, že stát se neobnovuje morální čistkou, nýbrž novým institucionálním rámcem.

Debata o denacifikaci a debolševizaci proto podle mne často míří vedle. Otázka nemá znít: kolik bývalých nacistů nebo komunistů jsme potrestali? Otázka má znít: podařilo se vytvořit takové podmínky, v nichž se staré chování už nevyplácí, není chráněno a nemá mocenskou oporu? To je mnohem důležitější než symbolické účtování s minulostí.

Na rozdíl od autora sděluji, že ne všichni historici vědí, že mezi těmi všemi středoevropskými a východoevropskými hrdiny se ti Čecháčci tehdy zmohli leda na vylučování z práce, udávání, trochu pohlídání a pomoc s nakládáním do dobytčáků. Podle autentických dochovaných hlášení gestapa a SD Češi v Protektorátu provokativně udržují styky s židovskými rodinami, veřejně se zastavují a baví s lidmi ozačenými žlutou hvězdou a vyjadřují jim sympatie.

Nikdy nesmíme zapomenout. Nikdy nesmíme zločiny omluvit a prominout.

Děkuji za tento článek.

Praktičtější by bylo nikdy nedopustit, aby nám takoví lidé zase vládli, ale ten vlak už ujel.

Rozhodně jeden z vašich slabších článků!

Pan Kuras opomněl zmínit stavby koncentračních táborů Čechy pro české Němce po roce 1945 a Židy v době okupace nacisty. Ti poté končili v Osvětimi. Mimochodem jejich majetek na Slovensku zabavoval i Štefan Miština, jako příslušník tajné policie Slovenského štátu, otec Lívie Klausové. Češi už neumí bojovat. Vraždili nepřímo, jen když jim nic nehrozilo. Masové udávání gestapu nemusím připomínat.

To Němci opomněli přeložit provozní řád plovárny do francouzského jazyka a výsledek takovéto nedbalosti se jim v sobotu dostavil. Viz:

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-na...

Pane Kuras, moc děkuji za tento Váš článek. Má babička a máma (Češky) žily v Pokraticích (součást Litoměřic) po celou válku. Jejich přátelé - Němci byli po válce vyhnáni do Němec. Byli to slušní lidé a jednání místních Němců se jim z většiny protivilo. Našemu prezidentu Václavu Havlovi napsali dopis, ve kterém píší, že souhlasí s odsunem Němců, neboť většinou škodili našemu státu. Z nich pan Friedl vystudoval práva. Ale brzy přestal práva vykonávat, neboť byl znechucen tím, kolik bývalých nacistů zůstalo ve státní správě a jak práva paralyzují.

Jiří Hotzký