Odsun sudetských Němců. Zdroj: ProfimediaBenjamin KurasSpisovatel

Německo se dokonale denacifikovalo, na rozdíl od nás, kteří jsme se nedokázali zbavit komunismu. Tak zněl jeden z častých argumentů přátel brněnského srazu Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Nemysleli tím, že nám na Hradě i ve Strakovce pořád straší bývalí komunisté, zatímco v Německu bývalí nacisté z veřejných funkcí dokonale zmizeli. Mysleli tím, že naše komunismem vytříbené čecháčkovství nám znemožňuje smířit se s potomky našich bývalých krajanů, kteří jen měli tu smůlu, že mluvili německy. Ale že nad to čecháčkovství se už díkybohu dokázala povznést určitá vrstva Čecháčků, která si ráda říká „občanská společnost“ a pro niž ti nepovznesení jsou „nacionalistická lůza“ a „svoloč“.

Žádné strachy, nebudeme zde zkoumat, kde přesně je a čím se vyznačuje ona hranice mezi Čecháčky povznesenými a nepovznesenými. Jen se pokusíme trochu poopravit onen mýtus dokonalé německé denacifikace nahlédnutím do historických statistik hromadného vraždění, poválečných soudních trestů, jejich brzkého promíjení a návratu nacistů do veřejných funkcí.

Vraždění civilistů se v okupovaných zemích účastnila většina německých ozbrojenců, včetně občas regulérní armády. Těch bychom se nedopočítali. Proto si to zúžíme jen na kategorii, kde se historici přibližně dopočítali, konkrétně vraždění civilistů židovských – hromadné popravy v terénu a koncentráky – známé pod názvem holokaust. Tam se historici shodují na počtu 200 až 250 tisíc. Z těch bylo v poválečném Německu v režii vítězných spojenců souzeno 3 887, odsouzeno 1 426, odsouzeno k smrti 297. Součet souzených v obou německých státech za celé poválečné období (včetně procesů opožděných koncem 50. let) se odhaduje na 10 000. Odsouzeno 7 000. Rozsudků smrti okolo 600.

Co se s odsouzenými skutečně stalo, je trochu jiný příběh. Ponecháme stranou Německo východní, kde se nacisté rozpustili do komunismu, a zaměříme se na Německo západní, transformující se v demokracii anglo-amerického střihu. To se potýkalo se dvěma problémy. Jednak po členství 8,5 milionu Němců v nacistické straně se těžko hledali profesionálové bez nacistické minulosti. A jednak pět let po horké světové válce vznikla válka studená a západní Německo se měnilo z poraženého nepřítele v nepostradatelného spojence demokratického světa.

Tak se stalo, že kancléř Konrad Adenauer, sám čistý anti-nacista za nacismu dokonce vězněný, v roce 1949 vyslovil, co se dodnes pobaveně citovává: „S tím vyčmucháváním nacistů už musíme přestat.“ A do funkce šéfa své kancláře nenašel nikoho lepšího než Hanse Globkeho, někdejšího právního poradce Adolfa Eichmanna a autora tehdejšího „zákona na ochranu německé krve“.

Ten v roce 1951 vypracoval nový zákon stanovující kvóty pro návrat bývalých členů NSDAP do státní služby, a to ve služebním zařazení, jaké měli za nacismu. Bývalí nacisté tak dosedli do tří čtvrtin vysokých funkcí v soudnictví. Stíhání dosud nepolapených se zastavilo a začalo propouštění vězněných. A návraty do funkcí.

Jak snadno se děti dají zabíjet jedem, když věří, že dostávají lék…

Zde hrstka případů, které v londýnském deníku The Times ocitoval komentátor Dominik Lawson:

Do lékařské praxe se z vězení vrátila doktorka Herta Oberhauser, odsouzená za experimenty na vězních v Ravensbrücku. S ní se vracela i skupina doktorů odsouzených za eutanazii tisíců zdravotně nebo mentálně „méněcenných“ (ač rasově správných) Němců. Nejznámější z nich, Hermann Pfannmüller, tehdy řídil kliniku pro „méněcenné“ děti a vyučoval na lékařské fakultě, jak snadno se děti dají zabíjet jedem, když věří, že dostávají lék. Propuštěn po dvou letech. Jeho tehdejší asistent Hans Sewering, člen NSDAP od roku 1933, odsouzený jen k pokutě, v 70. letech povýšil na předsedu lékařské komory.

Hermann Pfannmüller (vpravo). Zdroj: Wikimedia Commons

Z jinde citovaných bývalých neodsouzených nacistů stojí za zmínku poslanec Bundestagu Ernst Achenbach, za nacismu člen partaje a diplomat spolupracující na deportacích do koncentráků. Nebo popravčí Gestapa Walter Huppekothen, po zkráceném vězení vrácen do státní justice.

Z vynesených rozsudků smrti byla vykonána přibližně polovina. Doživotní tresty končily po deseti letech, dlouholeté tresty po pěti. Plné tresty si odpykala třetina uvězněných. Statisíce nacistických byrokratů, učitelů, policistů, gestapáků a esesáků přešlo hladce do státních služeb. Čtvrt milionu vrahů zůstalo nepotrestáno, proměnilo se v lidskoprávní demokraty, povinnosti plnící a zákony ctící občany. Vždyť i tehdy jen plnili povinnosti podle tehdejších zákonů.

Je pravda, že 35 let po pádu nacismu Spolková republika neměla bývalé nacisty kancléřem i prezidentem zároveň. V tom jsme my Čecháčci unikátní. Němci si ale vypěstovali něco jiného. Ze samé útlocitnosti, aby nezaváněli nacismem, si velkorysým aktem kancléřky Merkelové pozvali okupanty, jejichž ideologie je sice voňavě exotická, ale s nacismem identická.

Kolik historik Gilbert vypátral vraždících Čechů?

Je taky pravda, že na ty masakry židovských civilistů tehdy nebyli Němci sami. Pilně jim v tom pomáhala až stovka tisíc Maďarů, Slováků, Ukrajinců, Chorvatů, Rumunů, Lotyšů, Litevců, a dokonce i Poláků, kteří sami na sobě zažili masakry od Němců, Ukrajinců a Rusů.

A víte, kolik nejpečlivější historik holokaustu Martin Gilbert mezi holokaustskými vrahy vypátral Čechů? Ani jednoho. Chat GPT vám na přímou otázku sice řekne, že nějací Češi sloužili v SS na východě, takže se na nějakých vraždách mohli podílet, jenže tady asi nejde o „Tschechen“, nýbrž „Böhmer“. Ty naše německy mluvící krajany, s jejichž potomky si tak rádi popíjíme pivo v Brně.

Všichni historici jinak vědí, že mezi těmi všemi středoevropskými a východoevropskými hrdiny se ti Čecháčci tehdy zmohli leda na vylučování z práce, udávání, trochu pohlídání a pomoc s nakládáním do dobytčáků. Ale vražedná nenávist? To je moc velká námaha a vyrušení z pohody.

Takže vlastně ono to čecháčkovství je na nás to nejsympatičtější, každopádně nejbezpečnější. Radujte se, že je máte a zkuste být na ně pyšní. V Izraeli vás za to mají rádi. A až tam poletíte, tak rozhodně s El-Al.

Psáno pro Deník TO

____________________________________________________________________________

Kurasovy knihy najdete třeba zde:

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století