Střetávají se v něm v souboji o jednu civilizaci tři kultury. Ne jen dvě, jak bývá zvykem v konfliktech. Americký protestantský kněz a filosof Robert Stearns jim říká „tři domy“. Tak taky nazval knížku, která je identifikuje jako: židokřesťanská tradice, radikální islám a militantní sekularismus. Letos vyšla v překladu a s předmluvou českého protestantského kněze Dana Drápala.

Ta trojsečnost není na první pohled samozřejmá většině z nás, kteří jsme si zvykli pod pojem „západní civilizace“ zahrnovat židokřesťanskou tradici i sekularismus. On z ní totiž vychází jako naplnění jejího pravidla „císařovo císaři, boží Bohu“. Čili oddělení státu od církve jako politický systém umožňující svobodu různých vyznání i nevyznání. Judaismus byl do něho vržen ztrátou svého státu a rozehnáním mezi jiné národy po římské devastaci Judeje. Západní křesťanství se s ním potýkalo v různých podobách soužití i nesoužití králů s papeži. Prakticky je zavedlo až protestantství a uzákonilo osvícenství – s následky zpočátku osvobozujícími a demokratizujícími, později tíhnoucími k totalitě a perzekuci.

Ty se dostavily ve Francii téměř ihned, ve východní Evropě vítězstvím komunismu. V západní Evropě a Americe sílí v posledních několika desetiletích ve stále častějších útocích na křesťanské tradice a kulminují v takových absurditách, jako jsou žaloby na cukráře odmítající z náboženského přesvědčení péct dorty pro homosexuální svatby. Na intelektuálně vyšší a tím také přesvědčivější úrovni jsou útoky vědců jako Richard Dawkins, u něhož to však je součást boje proti všemu náboženství. Jiní „militantní sekularisté“ bojují proti tradicím židokřesťanským, ale tolerují islám a dokonce jej vnímají jako spojence. Mnozí sekularisté pojmem Západ míní pouze racionalistický sekularismus, bez „pověr, pohádek a předsudků“ židokřesťanských.

Stearnsovy argumenty snadněji pochopíme, když si pod jeho pojmem sekularismus představíme nám běžnější pojem ateismus, neboť ten přesněji má Stearns na mysli, když mluví o sekularismu. (Podobně posunutě Amerika používá slova „liberál“, když míní přesněji „levicový neomarxista“). K těm militatním sekularistům/ateistům válčícím proti křesťanství patří nejen komunisté, socialisté, liberálové a zelení, ale taky už bezděky a absurdně početné složky samotných církví, které povýšily sociální a ekonomické otázky nad duchovní, čili člověka nad Boha, a abstraktní „pokrokové“ ideje nad realitu. Najdou se mezi duchovními protestantskými i katolickými (neunikl tomu ani současný papež), i u liberálnějších rabínů.

Ty různé formy militantního sekularismu mají několik společných prvků.

Touhu svět radikálně transformovat, ne jen prakticky zlepšovat.

Nevraživost k Izraeli jako ztělesnění onoho „zla“ židokřesťanských zpátečnických tradic. (Stearns je naopak velkým zastáncem a obhájcem Izraele, s přesvědčením, že „čím víc se křesťanství vzdaluje od svých židovských kořenů, tím snáze se pokazí“.)

Víru, že jejich pravda je univerzální a věčná a musí se prosazovat všemi prostředky.

A xenofilii, čili preferenci cizího před vlastním, ať už z upřímných sympatií k cizímu nebo pocitu viny a studu za vlastní.

Praktickým účinkem sekularismu je ztráta vědomí historických kořenů a smyslu budoucího přežívání a oslabení pudu sebezáchovy.

Do toho duchovního vakua vstupuje zradikalizovaný a sebevědomý islám, oním oslabením povzbuzovaný. Židokřesťanskou (ale vlastně jen spíš už jen tou křesťanskou, která postrádá zkušenosti dnešního Izraele) kulturou je přijímaný nekriticky jako bližní víry Abrahámovy, s nastavováním druhé tváře a láskou k nepříteli. I on věří, že jeho pravda je univerzální a musí se prosazovat za každou cenu. Tak se sebekritická, sebepochybovačná, všetolerující a všechny bližní milující židokřesťanská civilizace drolí zevnitř i zvenčí.

Protože dnes už je máme všechny tři pod jednou střechou, Stearns se táže, zda lze mezi nimi dosáhnout harmonie. A hned na začátku argumentu to označuje za nebezpečný mýtus. Vzájemná náboženská, humanistickým sekularismem zastřešená tolerance mohla fungovat jen tehdy, když se všechny přítomné víry i nevíry shodovaly na základním civilizačním rámci. Tím byla biblická etika Mojžíšova Desatera. Tolerance, která se v dnešním Západě stala hlavním přikázáním, byla možná jen jako „přijatelná míra odchylek“ v rámci společného právního kodexu a vzájemnosti.

Obojí však přestává platit. Ateismus odstranil společný právní kodex, islám jej nahrazuje jiným, který se netají touhou zničit židokřesťanství i sekularismus. Židokřesťanství je oběma zatlačované do kouta, s příkazem všechno od nich tolerovat. Z příkazu tolerovat se stal zákaz netolerování a nový totalitní režim cenzury a perzekuce. Jenže tolerovat něco, co nás chce zničit, je sebevražda, i když to děláme z lásky k bližnímu.

Máme ještě z přicházející katastrofy východisko? Pro Stearnse je jím přesvědčení, že „potřebujeme Vyšší Moc jako rozhodčího“. Nacházet k ní osobní cestu je stále těžší. Biblická etika k ní vytvořila milníky a směrovky. Návratem k nim opět nalezneme pravidla, na nichž naše civilizace stojí a jimiž se mohou a musí řídit všichni, kdo v ní chtějí žít. Tato pravidla budeme opět muset vlastními životy bránit a jejich porušování netolerovat. Nejzákladnějším pravidlem židokřesťanského Západu je odpovědnost jednotlivce za své skutky a vlastní rozhodování o svém osudu. Přijetím této odpovědnosti získáváme „právo na život, svobodu a budování osobního štěstí“.

Otázky, které nám, biblicky věřícím i nevěřícím, ze Stearnsova základního argumentu vyvstávají, jsou tyto:

Chceme pokračovat v civilizaci, která vytvořila největší a nejspravedlivěji rozprostřenou míru svobody a prosperity v dějinách? Nebo jsme ochotni ji z lenosti a lhostejnosti pohřbít do dlouholeté tyranie a bídy?

Je návrat k biblickým pravidlům, třebas i bez znovunalezené víry v jejich zdroj, opravdu tak těžký a nepříjemný?

A máte-li pochybnosti, zda vám taková civilizace v té pohodové nevíře ještě vůbec něco sděluje, či zda v ní ještě máte nějaké kořeny, zkuste tuhle:

Kupujete dárky na Ježíška, nebo na Mohamídka?