Tak popisuje situaci v Sýrii v otevřeném internetovém dopise generálnímu tajemníkovi OSN, skupina lékařů, lékárníků a studentů ze západosýrského přímořského města Latákie, kde je páchán „masakr alawitů a křesťanů“. K polovině března se těch mrtvých za několik týdnů podle tamních odhadů nahromadilo na 17 tisíc, k tomu ještě 15 tisíc „nezvěstných“, přesněji řečeno po zabití uklizených. Jiné prameny uvádějí „pouhých“ 7 tisíc – věřte, kterým chcete.

Nadměrné vraždění bezvěrců a jinověrců se dávno stalo obvyklou a pravidelnou součástí oslav „svatého měsíce Ramadánu“. Občas, jako nyní v Sýrii, k bezvěrcům přibudou i „zbloudilí souvěrci“. Těmi je zde asi třímilionová (cca desetiprocentní) komunita alawitů, což jsou muslimové, kteří neberou tak doslovně koránské příkazy svaté války proti bezvěrcům a raději s nimi pokojně obchodují. Tím se také stávají poměrně úspěšní, závidění a nenávidění. Těmi nenávidícími jsou teď v etnicky a nábožensky stále ještě poměrně pestré Sýrii většinoví sunnité.

Vládu převzali džihádisté

K alawitům patřil i dvě generace totalitně, krutě, vražedně, ale přitom etnicky a nábožensky tolerantně vládnoucí rod Asádů, jejž se nepodařilo svrhnout v sérii Západem podpořených islámských rádoby antitotalitních převratů, jakými byl pád Saddáma Husajna v Iráku, Muammara Kaddáfího v Libyi, a hodně předtím Šáha Pahlavího v Íránu. Nahradili je ve všech případech radikální džihádisté, chaos a masové vraždění.

Asáda před stejným pádem dlouho chránil Putin a podporoval libanonský Hizballáh řízený z Íránu. Putina vyčerpala Ukrajina, hizballáhisty rozprášil Izrael. Asádův režim se sesypal během pár dní, armáda se rozutekla, Asád odletěl do exilu k Putinovi, džihádisté převzali vládu. Převlečení z vojenského mundúru do obleku s kravatou se světu představili jako reformovaní zmoudřelí mírotvůrci osvobozující dlouhodobě vězněné disidenty. Svět jim všechna předchozí zla odpustil, prezident Biden zrušil 10milionovu odměnu za dopadení jejich velitele, dříve masového vraha bojujícího střídavě za týmy al-Kájdy, al-Nusry, Islámského státu, Tahrir-al-Šam (a jak si všechny ty džihádistické bojůvky říkají) známého pod bojovou přezdívkou al-Džolání, pravým jménem al-Šará.

Práva všech Syřanů zaručena. Opravdu?

To bylo loni v prosinci. Vypadalo to nadějně, hovořilo se o bezpečném návratu uprchlíků, západní politici se předháněli ve vstřícnosti, Džoláního zvali na přátelské potlachy. Navštívili ho ministři zahraničí Francie a Německa, hlavní americká diplomatka pro Střední Východ. Vraceli se s ujištěním, že práva všech Syřanů, všech menšin jsou novou vládou zaručena. Evropský parlament pochválil nový syrský režim za „pluralistickou a inkluzivní transformaci“ a „novou kapitolu pro Sýrii“. Džolání přitom ujišťoval, jak konečně budou spolu všichni žít v míru, náboženské toleranci a politickém pluralismu. BBC o něm odvysílala obdivný program ujišťující o jeho zázračné transformaci v umírněného státníka.

Rádo se mu věřilo a nemusel se k té kravatě ani oholit. Evropská komise na příkaz belgické komisařky s dnes už typicky belgickým jménem Hadja Lahbib nové syrské vládě darovala 235 milionů eur. Německo přihodilo dalších 60 milionů. Ještě 17. března, kdy už zprávy o masakrech, včetně fotografií, pronikaly na internet, Evropská komise al-Džoláního pozvala do Bruselu na „dárcovskou konferenci“ jednající o tom, kolik kdo může přispět na „pomoc nové Sýrii.“ Nový syrský prezident se všem zavděčil zavedením celostátního práva šaría.

Etnická čistka a mrtvá těla jako varování

Mezitím se téměř od samého začátku dělo toto: „My, alawité syrského pobřeží, čelíme vyvraždění,“ píše se v otevřeném dopise šéfovi OSN. „Před očima mlčícího světa probíhá etnická čistka. Pálí naše domy, masakrují naše rodiny a týrají naše děti. Vypichují jim oči, vyřezávají srdce a jejich mrtvá těla nechávají na odiv jako varování. Válečníci z ciziny nás loví jako zvěř, vyvražďují celé vesnice během několika hodin.“

Další podobné vražedné detaily z dopisu, jako obvyklá znásilňovaná a zabíjená děvčátka, přeskočíme. Vynecháme i fotografie snímané oběťmi i pachateli a podobající se záběrům z jižního Izraele 7. října 2023. Přejdeme rovnou k jeho závěru: „Prosíme, poskytněte nám azyl a ochranu, než bude pozdě. Učiníme, cokoliv se po nás bude chtít, jen nás nechte žít. Zachraňte alawity. Zachraňte naše děti. Zachraňte naše duše.“

OSN, média, politici, humanitáři a učenci genocid mlčí, masakry pokračují. K alawitům, jimž džihádisté slibují totální vyvraždění, přibývají mrtvoly křesťanů, jezídů, Kurdů a drúzů. Kurdové, jakž takž vyzbrojení a s částečnou autonomií, nakonec s vládou uzavírají jakous takous prekérní dohodu o nevraždění. Drúzové, jichž je v Sýrii asi 600 tisíc, mají štěstí, že přes hranice sousedí s drúzy izraelskými, kteří patří mezi nejlepší izraelské vojáky. Díky nim se drúzské území mezi Damaškem a izraelskou hranicí mohlo vyhlásit jako „pod ochranou izraelské armády“ a uvažuje o odtržení od Sýrie a založení vlastního drúzského státu. Těšme se, jak to progresivní bubliny brzy označí za další „izraelskou okupaci“.

Islám a kult smrti

Z těchto a podobných zpráv z expandujících území vlády islámu, od Londýna po Nairobi, a jeho 1500leté historie (v níž i ta Sýrie byla kdysi křesťanská), by vás mohlo napadnout, zda ten islám je permanentní válčení a orgasmický požitek z vraždění bezbranných civilistů jako obětování jakémusi bohu smrti. A zda jediným historickým obdobím, kdy islám žil v míru se sousedy, bylo jen těch pár staletí, o nichž mohl Kipling psát své imperialistické verše jako (můj skromný překlad): „Ať se to s nimi jak chce vyvine, my máme kulomet a oni ne.“ Ale protože tím byste na sebe mohli přilákat nálepku xenofobů, rasistů, fašistů a neonacistů, okamžitě takové nutkání zapuďte.

Všimněte si místo toho záběrů několikatisícových davů třeba ve Vídni a v několika německých městech oslavujících syrské masakry obvyklým skandováním „Alláhu akbar!“ – zcela jasně sdělující celé Evropě, že takto budou zacházet i s ní, jen co jich tu ještě trochu víc přibude (přičemž současným tempem milion ročně to nebude zadlouho) a pořídí si ty kulomety. Zatím se musíme na své zabíjení spokojit jen s těmi noži a kradenými auty.

Ale nedejme se rušit z naší pohoděnky. Vídeň a Německo jsou daleko, a nás přece ubrání půl tuctu geniálních stíhaček.

_______________________________________________________________________________________

HUMOR UMÍRÁ, SEX NÁS PŘEŽIJE

Potlach spisovatele Benjamina Kurase s čtením jeho nejhumornějších textů moderuje producentka a nakladatelka Eva Kaiserová s utopickým záměrem přispět k záchraně jediné humorné civilizace.
Humorista, jehož berou vážně. (The Prague Post)

Čirá inteligentní sranda, po jaké se vám stýská, a úleva od všech stresů. Příslušníci všech ideových bublin se smyslem pro humor vítáni.

Kdo nečte Kurase, jako by nežil. (Blesk)

Úterý 8. 4. v 18.00

Slovenský dom, Soukenická 3, Praha 1, metro Nám. Republiky, Vstupné 150 Kč.
Vstupenky zde