V Izraeli se vyprávívá tento vtip:

Televize natáčí rozhovor se stařičkým rabínem, jehož si všimla, že se u modlitební zdi v Jeruzalémě modlí třikrát denně.
„Tak za copak se tak pilně modlíte?“
„Ráno za to, aby se s námi Palestinci smířili. V poledne, abychom se dokázali smířit s tím, že se s námi Palestinci nesmíří. A večer, aby se už konečně začali smiřovat všichni se všemi, kdo se má pořád na ty války dívat.“
„A jaký z toho máte pocit?“
„Jako když mluvíte do zdi.“

V debatách starověkých rabínů zaznamenaných v Talmudu sestavujících žebříček životních hodnot zvítězil mír nad pravdou a láskou. Mělo to důvod praktický. Mír je stav konkrétní a obecně bezprostředně ověřitelný, zatímco pravda je diskutabilní a láska je vrtkavá.

Mír je nejčastější touha vyslovovaná v židovských modlitbách. Na způsob „kéž nám Věčný Vládce Vesmíru, buď požehnán, dá mír.“ Přitom paradoxně až absurdně mír je právě to, čehož ten Věčný Židům dopřává ze všeho nejmíň. Jako by všechny ty mírové modlitby byly kontraproduktivní. Jako by k míru bylo zapotřebí všeho možného kromě modliteb. Jako by modlitby vůbec byly na obtíž. Viz tento židovský vtip:

Předpovědi počasí hlásí do tří dnů potopu světa. Celé lidstvo spěchá na modlitby do kostelů, chrámů, mešit a synagog. Do jedné synagogy vstoupí stařičký rabín a při pohledu, jak se tam od stěny po stěnu tísní a modlí Židé zbožní i bezbožní, zvolá:
„Jste všichni mešuge teď marnit čas modlením? Máte už jen sedmdesát hodin naučit se, jak žít pod vodou.“

Jediná hodnota vyšší než mír je život a jeho záchrana. Z té taky pramení staré talmudické přísloví, občas citované i izraelskými politiky jako Begin a Netanyahu:

„Abychom mohli s někým uzavírat mír, musíme nejprve zůstat naživu.“

Z toho pramení další talmudické přísloví:

„Když někdo hrozí tě zabít, věř mu.“

Z čehož pak vyplývá, že chceš-li zůstat naživu, nezbývá ti, než v v sebeobraně zabít. Jenže nepraví jedno Mojžíšovo přísloví „nezabiješ“?

Nepraví. Vážně nepraví. Je to chybný překlad. Ono totiž v originále neříká „nezabiješ“, nýbrž „nezavraždíš“. A zabití v sebeobraně není vražda. Není jí ani v zákonech západní civilizace, které mezi vraždou a zabitím rozlišují, a udělují odlišné tresty. Nezabít zabíjejícího, než nás stačí zabít, se rovná sebevraždě. Jak říkával svým vojákům generál Patton: „Váš úkol není zemřít za naši vlast. Váš úkol je přimět ty druhé parchanty zemřít za jejich vlast.“

Proto také ti, kdo války rozpoutávají, tvrdí, že to činí v sebeobraně. Hitler se bránil válečným štváčům Čechům a poskytl tak Chamberlainovi „mír pro naši dobu“, která trvala půl roku. Islám se, jak tvrdí jeho historikové, čirou sebeobranou před zlými křesťany, buddhisty, hinduisty, židy a podobnou verbeží zvanou „kafir“, během dvou generací rozšířil z arabské pouště po Atlantik a Čínu.

Není mír jako mír. V biblické tradici, k níž se ještě pořád i bez biblické víry Západ hlásí, je v originále mír vyjádřen slovem šalom, které svým souhláskovým kořenem š-l-m souvisí různými variantami samohlásek s významy jako kompletnost, dokonalost, dokončení, fair play, a placení. Náš mír tedy znamená vyrovnání nerovností a splacení nebo odepsání všech dluhů. Dokud někdo někomu něco dluží, absence boje je jen příměří.

Vedle tohoto férplejového míru vládne velkým částem světa jiná představa míru, v níž arabské slovo islám, etymologicky odvozené od slova salám, znamená „podvolení“. V této myšlenkové soustavě mír nastává tehdy, když správná víra zvítězí nad nesprávnou vírou a ti nesprávní se těm správným podvolí. Tak se taky svět dělí na „dům míru-podvolení“ a „dům války-nepodvolení“. Lidé podvolení (zvaní muslimové) mají povinnost vést mírutvornou válku zvanou džihád proti nepodvoleným kafírům, dokud se i oni nepodvolí nebo nepomřou.

Tentýž výklad míru měl i komunismus. Taky si říkal „tábor míru“ a chtěl ovládnout svět „bojem za mír“. S táborem „válečných štváčů“ byl donucen udržovat příměří studenou válkou a systémem vzájemně zaručeného zničení (zkratkou MAD). Činil tak proto, že si ještě cenil života, alespoň vlastního. Proto nakonec nevyhrál.

To ten džihád je panečku větší kabrňák. Se sloganem „my milujeme smrt víc, než vy milujete život“ slíbuje svým bojovníkům posmrtný věčný život nekonečného blaha se 72 pannami, když kafíry zabijí i když se od nich nechají zabít. S takto zaručeným obojím vítězstvím šíří mír masakry kafírů křesťanskou Afrikou, hinduistickou indií a ateistickou Evropou.

A s tím se teď zkoušejte smířit. Třeba podle toho slavného sloganu kteréhosi starověkého mudrce čínského: „Nejsnadnější způsob, jak dosáhnout míru, je válku prohrát.“

Text byl publikován v měsíčníku TO.

________________________________________________________

Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.