Spojení cenzury s liberální demokracií by vám na první poslech mohlo znít jako oxymoron. Ne každý okamžitě ví, co je oxymoron, ale nemusíte je hned jít hledat do encyklopedie. Není to nadávka, třebaže její druhá půlka v angličtině nadávkou je. „Moron“ znamená tupost, potažmo tupec, převzato z klasické řečtiny. Tam taky „oxy“ znamená naopak ostrost. Takže „oxy-moron“ znamená „ostro-tupý“. A je to pojmenování jevu, v němž se snaží snoubit dva protiklady, ale nedaří se jim to, ač jim to může projít, na nějakou dobu a u některých moronů. Neboť jak praví slavné americké přísloví, „můžeš oblbovat některé lidi pořád, všechny lidi někdy, ale ne všechny lidi pořád“.

Tradičně, podvědomě, automaticky a bez velkého přemýšlení si taky spojujeme pojem „liberální“ se svobodou a pojem „demokracie“ se soutěží různých idejí na půdě politických, ekonomických, kulturních a informačních institucí. Naproti tomu pojem „cenzura“ obvykle chápeme jako jejich omezování. A omezování svobody a soutěže idejí je přece ze samé podstaty neliberální a nedemokratické. Takže liberální demokracie přece nemůže provádět cenzuru, že.

xxx

Kruťte nad tím ještě chvíli hlavou. Ale než si ji vykroutíte, připomeňte si, co už možná pár let vnímáte, ale odmítáte tomu věnovat pozornost, protože logicky vám to přece připadá jako nesmysl. Způsobilo by vám to kognitivní disonanci, což je konflikt mezi tím, co si myslíme, věříme a přejeme, a tím, co se skutečně děje. Ten se snažíme zneviditelnit, protože si přejeme žít bez velké mentální námahy v liberální a demokratické pohodě.

Proto taky ignorujeme, že už pár desetiletí do ní prosakují potůčky totalitního myšlení a totalitních praktik, maskující se atraktivními a pozornost zamlžujícími nálepkami jako „liberální demokracie“ nebo „evropské hodnoty“. A že ve jménu těchto nálepek se svobody, na nichž západní demokracie stojí, omezují. Jejich omezovateli však nejsou ani tak demokraticky zvolené národní vlády, jako spíš nadnárodní instituce typu EU, OSN, WHO, WEF, IMF, které vládám diktují leccos, k čemuž nebyly zvoleny.

Na omezování svobod se pilně podílejí internetové informační sítě, ale taky všelijaké fanaticky náboženské, politicky korektní, utopicky progresistické a bdělé (toto je asi nejlepší překlad nového slova „woke“) aktivistické skupiny a organizace lidí, jejichž mysli jsou prosáklé ideou, že západní civilizace je zdrojem všeho zla na této planetě. Vyjadřují „vůli lidu“, jak ji známe z historie lidově totalitních režimů jako fašismus a komunismus. Ty se bez lidového aktivismu neobejdou a díky němu nad společností vítězí.

Proto taky liberálně se tvářící a demokraticky heslující, ale totalitně myslící a totalitně konající napravovatelé porouchaného světa nejprve pár generací vychovávali mladé vzdělance k politicky korektnímu, pokrokovému a bdělému myšlení, než mohli s jejich pomocí a s bezpečným úspěchem převzít vedení politických stran jako Labour v Británii nebo Demokratická v USA. Jejich nejaktivnější podporovatelé v kultuře a médiích, označující se za „liberály“, patří k těm nejčilejším pomlouvačům a umlčovatelům méně pokrokových názorů a osob takové názory vyslovujících.

xxx

Na liberálně demokratické cenzuře je liberální to, že ji může provádět kdokoli proti komukoli. Demokratické je na ní to, že není nastolována státní mocí, nýbrž „občanskou“ aktivitou. Může dokonce být i v konfliktu s demokraticky zvolenou vládou a jejími demokraticky zavedenými zákony. A může i ji, nebo její konkrétní osobnosti, napadat jako neliberální a nedemokratické. A třeba i žádat jejich odstranění nedemokratickou cestou, čili jinak než porážkou ve svobodných volbách. Příklady takového odstraňování nacházíme v liberálně demokratických zemích každý týden. Zde namátkou hrst nedávných příkladů roku 2021.

Případ 1.

Poslanec sir David Amess byl při setkání s občany, pořádaném v místním kostele, před očima všech ubodán nožem. Pachatel je muslim somálského původu, policie to označila za případ islamistického teroru a řeší, zda to byl útok „osamělého vlka“ nebo napojení na širší teroristickou síť. Notoricky známý imám Anjem Choudhary, který si už odseděl pár let za propagaci terorismu, si zateoretizoval, že motivem k vraždě byly poslancovy známé sympatie k Izraeli. Kdosi jiný si zase všiml, že poslanec byl věřící aktivní katolík a že i to mohla být motivace k jeho zavraždění. Jaké to bude mít následky na svobodu projevu, si dovedeme představit: kolik veřejných osobností – včetně politiků – asi bude mít odvahu veřejně vyslovovat sympatie k Izraeli, nebo se hlásit ke katolické církvi?

Případ 2.

Za tvrzení, že jen ženy mají dělohu, byla po mnoha internetových útocích „z lidu“ disciplinována labouristická poslankyně Rosie Duffield. Odehrálo se to na konferenci Labouristické strany, kde se na tento námět vedla vážná debata končící roztržkou. Ona si navíc troufla zapochybovat, zda je dobrý nápad zákonem povolit přítomnost v ženských šatnách, toaletách a podobných zařízeních biologickým mužům, kteří se identifikují jako ženy, aniž podstoupili transsexuální operaci – čili nemají dělohu, nýbrž penis. Po pohrůžkách od progresistů ve straně a „transradikálů“ raději ani ze strachu nepřijela na konferenci do Brightonu, známého jako Mekka LGBTQetc. Sám šéf strany sir Keith Starmer tam potvrdil, že „říkat, že jen ženy mají dělohy, by se nemělo, není to správné“. Poslankyně Emily Thornberry přitakala, že „jsou i muži, kteří mají dělohy, neboť existují muži, co jsou muži, a muži, co jsou transženy.“

Případ 3.

Na Sussex University v Brightonu maskovaný dav uspořádal protest a hulákal hesla žádající rezignaci profesorky filosofie Kathleen Stockové za její „názory na gender“. Ona totiž – sama důsledná feministka - má tu drzost pokládat muže, kteří se stali transženami bez transsexuální operace, i nadále za biologické muže. A neměl by jim zákon dovolovat přístup do ženských toalet a šaten atd. Vyskytlo se totiž už několik případů žen v takovémto prostředí oněmi transženami znásilněných. Šest stovek podepsaných studentů a pedagogů žádalo, aby byla z univerzity vyloučena. Policie jí sdělila obavy o její bezpečnost a doporučila, aby se raději na univerzitě neukazovala a učila online. „Online“ se mezitím hemží urážkami a výhrůžkami a nadávkou „TERF“ znamenající „Trans-Exclusionary Radical Feminist“ čili radikální feministka vylučující transosoby“. Tato nadávka byla poprvé použita proti spisovatelce Rowlingové.

Případ 4.

Za totéž na edinburské univerzitě byla šikanována a cenzurována profesorka Shereen Benjamin a označena za eugenistku, bílou supremacistku a bigotku.

Případ 5.

Bristolská univerzita vyloučila profesora Stevena Greera za islamofobii, konkrétně za to, že si dovolil tvrdit, že islám nedovoluje svobodu slova. Udání podali islámští studenti, kteří na jeho vyloučení získali od spolužáků několik tisíc podpisů. Jako příklad potlačování svobody slova ten islamofob prý uvedl masakr redakce Charlie Hebdo a dokonce vyslovil názor, že právě takové jednání vyvolává islamofobii. A kritizoval, jak zákony šaría zacházejí se ženami a křesťany.
Po pohrůžkách zabitím se profesor i s celou rodinou po dobu pětiměsíčního vyšetřování musel skrývat. Teď odchází do předčasného důchodu a vydává knížku „Tackling Terrorism In Britain“ („Jak si poradit s terorismem v Británii“). My už ale víme jak: utéct do úkrytu. Tím se potvrdilo, že islám svobodu slova neomezuje a nedá si to líbit.
Je to během půlroku už druhý profesor zmizený do úkrytu za islamofobii.

Případ 6.

Starodávná prestižní skotská univerzita Saint Adrews (jejímiž absolventy jsou i následníci trůnu William a Kate) pro nově přicházející studenty nastavila podmínku, bez jejíhož splnění nebudou přijati: Přiznání „osobní viny“ za rasismus, aby mohli „konfrontovat své nevědomé předsudky“. A zavedla pro všechny studenty všech oborů povinné kurzy a zkoušky z marx-leninismu – pardon: dnes se tomu říká „diverzita a klimatické změny“. Taky ještě kurz nazvaný „svolení“ (čili jak vymýtit požadování sexu bez stoprocentně spolehlivého souhlasu). Zveřejnil to Times a univerzita k tomu dodala opravu, že tyto kurzy už běží několik let, vytvořili je sami studenti a za celou dobu si na ně postěžovala jen jedna osoba.

Případ 7.

Tento je pro změnu z USA. Slovutná Michigan University vyhodila profesora hudebních a divadelních dějin za to, že žákům přehrál slavný film Shakespearova Othella, v němž Lawrence Olivier hrál s načerněnou tváří – prý pro studenty šokující zážitek. Děkan fakulty se za něho omluvil takto: „Činy pana profesora neladí s oddaností naší školy činům antirasistickým, diverzitě, rovnosti a inkluzi“. Profesor se pokorně omluvil, ale nic mu to už nepomohlo. Pikantní na tom je, že je to Číňan v mládí uprchlý z komunistické Číny.

xxx

Aktivisté na britských univerzitách se sdružují v organizaci zvané EDI (equality, diversity and inclusion), která bdí, střeží, pronásleduje a cenzuruje. Podobné případy veřejných poprav osobnosti se hromadí do stovek a málokdo má na ně tak silnou pozici a silný žaludek, aby se bránil. Všechny mají společné to, že jejich soudcem není stát či vláda, nýbrž na první pohled okrajové fenomény, jako nějaký politicky korektní novinář, nebo funkcionář nějakého spolku, nebo podobná nevládní či neoficiální entita. „Hlas lidu“. Tomu se však hbitě podřizují státní, politické a podobné veřejné instituce, aby se samy nevystavovaly nařčení z rasismu, sexismu a podobných hanebností. Díky tomu se cenzura a osobní perzekuce může jevit jako náhodná, nahodilá a nesystémová, a tudíž zdánlivě neškodná. Ale tím o to nebezpečnější, neboť nemá konkrétní viditelný centrální zdroj, před nímž by bylo možné se bránit. Je to cenzura, která může kdykoli přijít odkudkoli, nečekaně, záludně, v jakékoli podobě. Liberálně a demokraticky, čili libovolně a lidově.

xxx

Stejně zpopulárněla cenzura historických názvů ulic a budov. Ve Walesu se přejmenovává vesnice Nelson, pojmenovaná čistě náhodou stejně jako rasista a imperialista admirál Nelson, který sice porazil loďstvo Napoleonovo, ale nepodpořil hnutí za zrušení otroctví. Děje se to v rámci celowelšského auditu žádajícího obecní správy, aby upozorňovaly na nekorektní názvy obcí, ulic a budov nějak souvisejících s otrokářstvím a imperialismem. Seznam doporučených jde do několika stovek.

Dalších 93 objektů po celé Británii plánuje ze stejných důvodů přejmenovávat The National Trust, organizace pečující o historické památky. A podobný „audit“ nekorektních pojmenování ulic a budov zavádí starosta Londýna.

Charitativní organizace nesoucí Churchillovo jméno „The Winston Churchill Memorial Trust“ si zablogovala, že „mnohé jeho názory na rasy se dnes široce pokládají za nepřijatelné, s čímž my souhlasíme“. Ale ne že by si změnila název úplně. Churchillovo příjmení si ponechala, zahodila jeho křestní jméno a jeho portrét a jmenuje se teď „The Churchill Foundation“. Asi aby se mohla hájit, že s Winstonem (tím rasistou, co tolik perzekvoval chudáka Hitlera) nemá nic společného a jmenuje se třeba podle toho animovaného buldočka z televizní reklamy na Churchill pojišťovnu.

Camebridgeská universita ve svém archeologickém muzeu ověšuje sádrové antické sochy cedulkami sdělujícími, že jejich „běloba je klamná“ a že to neznamená, že by Řecko a Řím měly „absenci diverzity“.

Londýnské přírodopisné muzeum dostávalo protesty proti Darwinově sbírce, neboť on se přece účastnil kolonialistických vědeckých výprav.

Antirasistická unie welšského ministerstva kultury označila welštinu za jazyk „bělošské nadřazenosti diskriminující etnické menšiny“ (které mu nerozumějí a učit se jej nechtějí). Welšanům trvalo staletí, než jim jej Angličané povolili, teď si jej asi budou sami zakazovat.

V televizi se cenzuruje komediální seriál Fawlty Towers, neboť rasisticky ze Španělů dělá blbce a Němcům připomíná prohranou válku. Cenzuruje se klasický chorál Rule Britannia, protože zní, jako by neonacisté oslavovali holocaust. Cenzurované Disyneyho grotesky zase negativně zobrazují lidské a kulturní stereotypy.

xxx

„Nemine den, vlastně hodina, kdy by se neobjevila nějaká nová pitomost,“ píše anglická novinářka Julie Burchill, popisující, jak se snaží psát knihu o pitomostech „woke“ korektnosti, ale realita ji pořád předbíhá.

„Večer usínám vytočená z objevu, že procházky v přírodě jsou rasistické, ráno se budím s potěšením, že k perzekvovaným menšinám žádajícím odškodnění za nenávistné urážky patří nově cyklisté. Šachy jsou rasistické, protože první tah mají figurky bílé. Sherlock Holmes je rasista, smažené kuře je rasistické, havajské košile jsou rasistické, táboření, zahradničení, běhání, matematika, stromy, botanika, knihovny, silnice, trávníky, mýdlo, pivo z malých pivovarů, arašídové máslo, dietové hubnutí, víno, pravopis, roboty, interiérový design, surfing, hokej – to všecko je rasistické! „Jak šílenství nabírá rychlost, jeden kulturní artefakt za druhým mizí v plamenech, aby nikoho neurážel,“ píše Burchill, a navrhuje: „Zakažme všecko: každou knížku, film, TV show, a vraťme je každou jednotlivou, a jen ji, až po celosvětovém referendu, že nikoho na světě neuráží.“

Přitom urážka, a schopnost ji s humorem přijímat, je pilířem civilizace. „Civilizace,“ napsal moravský rodák Sigmund Freud, „vznikla, když pralidé začali po sobě házet urážkami místo kamením.“ Našinec může často děkovat Pánubohu, že žije mezi těmi zaostalými Středoevropany, jimž se pořád pohrdavě říká Východoevropané, třebaže oni si myslí, že patří na Západ, který už není Západem.

Převzato z Playboye

Nové vydání Kurasova bestselleru SOUMRAK BÍLÉHO MUŽE je teď k dostání téměř všude.