Brát prezidentskou "válku proti mediálním hyenám" (vysloveným jedním dechem s "neonacisty") jen jako jeden z jeho mnoha vulgárně úsměvných vtípků, by se mohlo škaredě vymstít. Spíš by se vyplatila trocha bdělosti. On totiž tu válku vyhlásil ve dvou pozoruhodných kontextech, které zatím komentátorům unikly.

V kontextu domácím k ní získal spojenectví jednak "klasické pravice" Pavla Béma (jak tomu musí novináři lézt na nervy) a jednak "autentické pravice", čímž rozumějme nikoli neonacisty (to jsou všichni ti, co volili z nacistických sympatií podezřelého Schwarzenberga), nýbrž pseudopravicové pseudokonzervativce, pro něž ideálem demokracie je Putinovo Rusko, Západ je v područí amerického imperialismu, vzorem pravého křesťana je Don Corleone a média jsou "mediokracie" řízená globalistickými, bilderbergovskými, satanskými, zednářskými, antikristovskými a sionistickými spiknutími. Sledujeme zde pozoruhodnou formu levo-pravé koalice označující "mediokracii" za největší ohrožení svobody. "Neomezená vláda médií a s nimi propojených elit" již "definitivně nahradila demokracii" a běžný občan má jedinou svobodu "nechat se trpně unášet proudem lží, mystifikací a manipulací", vysvětluje jeden z dirigentů "autentické pravice" Petr Hájek. Levicovému prezidentovi tato "pravice" vinšuje, aby válku proti médiím "dotáhl do úspěšného konce". Jakého to vlastně? Absolutní loajální poslušnosti? Totálního umlčení?

Jak hluboce toto levo-pravé ohlupování volbami rozjitřených českých mozků prosáklo národu pod mozkovou kůru, si můžeme ověřit v poplku s pražskými taxíkáři, kteří bývají spolehlivým barometrem národních nálad. Pro ty donedávna (a odnepaměti) největší chamraď národa byli politici. Dnes jsou to najednou média, která "opravdu manipulují". Koho, jak a který konkrétní novinář nebo které konkrétní médium, se už od nich nedozvíme. Tak jako se to nedozvíme od levicového prezidenta ani jeho pseudopravicových antimediálních spojenců. Boj se nevede proti individuálnímu zneužívání mediální svobody souditelnému podle občanského zákoníku, nýbrž proti médiím jako celku a abstraktnímu pojmu. Čili svobodě slova. Zkuste na to presidenta upozornit a vynadá vám, že omezujete svobodu slova jeho. Zkuste na to upozornit pseudpravicové pseudokonzervatní antimediokraty a vynadají vám do pravdoláskařů a posluhovačů satanského globalistického spiknutí. Zkuste požádat vládní a parlamentní politiky, aby se médií zastali a čekejte donekonečna. Že by se jim všem antimediální válka hodila do krámu?

Prožíváme největší spiknutí proti svobodě slova od pádu komunismu. Jeho geniální demagogický trik stojí za pozornost: Největším ohrožením svobody slova jsou politiky neomezovaná média, proto je politici musí omezit. Národ to baští i s navijákem. Zapomněl, že mezi tou chamradí novinářskou a chamradí politickou jsou dva důležité rozdíly. Novináře můžete nečíst nebo vypnout, politici jsou na váš každodenní život přisátí jako pijavice. Novináře za tu jejich manipulaci a mystifikaci platí všelijací ti globalističtí spiklenci, politici žijí z vašich daní. Největším ohrožením demokracie vždy byli politici toužící omezovat média. Těmi se dnes všechny demokracie hemží a ti na naši svobodu všude útočí.

A jsme v druhém kontextu antimediální války - celoevropském. Kam se hrabe malá česká válka na mnohem dokonalejší útok na svobodu slova, který dnes prožívá Británie. Tam se svoboda slova zrodila jako první zrušením státního licencování publikací už v roce 1695. A tam se opětným zaváděním "nezávislého" dozoru pohřbívá. Pohřeb probíhal v těchto fázích:

1. Murdochovi novináři se protizákonně a pomocí korupce vloupávali do emailů a mobilních telefonů a zveřejňovali informace porušující právo na soukromí. Několik jich bylo zavřeno, některým postiženým se platí odškodné.

2. Parlament ustavil právní komisi pod vedením Lorda Levesona s úkolem prošetřit podrobnosti novinářského hackerství a vypracovat návrh na nový systém kontroly tisku.

3. Levesonově komisi radila, kampaň za uzákonění regulace tisku vedla a sto tisíc podpisů získala novinářským hackerstvím postižená skupina osob mediálně zastupovaná celebritami jako herec Hugh Grant a spisovatelka J.K. Rowling, nazývající se "Hacked Off".

4. Levesonova komise navrhla mimo jiné ustavení státního tiskového dozoru ve formě "regulátora" s právem ukládat exemplární trestní pokuty ve výši ekonomicky smrtelné (až milion liber) a úpravu difamačního zákona tak, aby nutil média "dobrovolně" se dozoru regulátora podrobit a předem si nechávat schvalovat "sporné" náměty. S exemplárními tresty pro média, která se regulátorovi "dobrovolně" nepodrobí.

5. Skupina špičkových mediálních právníků Levesonovy návrhy označila za "protizákonné, s mrazivým účinkem na svobodu slova, porušení základních evropských lidských práv, včetně článku 10 Evropské komise pro lidská práva" (chránícího svobodu slova). Návrhy si podle nich "vybírají jednu specifickou trestanou kategorii místo specifického trestného jednání a trestají tisk za jednání beztrestné u jiných kategorií". Oproti nynějšímu zákonu o difamaci by "omezily tisk způsobem nikdy nevídaným v žádné demokratické zemi".

6. Premiér Cameron prohlásil, že takovou úpravu zákona nedovolí. S úpravou souhlasili nejen labouristé, ale i liberálové, což způsobilo roztržku ve vládní koalici.

7. Na parlamentní projednávání úpravy zákona byli přizvání jako poradci členové skupiny Hack Off, ale nikdo z tisku. Hack Off vykonávala na poslance tvrdý zákulisní nátlak hraničící s vyhrožováním a obviňující politiky z nesympatií s postiženými.

8. Cameron pod rizikem rozpadu koalice ustoupil a souhlasil s mírně kompromisním návrhem, který by nebyl oficiálně parlamentním zákonem, nýbrž ustavujícím královským dekretem (royal charter) podobným dekretu, jímž byla ustavena BBC. Ten by v podstatě zachovával vše, co navrhla Levesonova komise, akorát s tím rozdílem, že regulátor by nebyl státní, nýbrž "nezávislý". Mohl by podle Levesonova návrhu šéfredaktorům "přikazovat" místo (jako dosud) "doporučovat". Šéfredaktoři by neměli možnost vetovat osoby jmenované do regulační komise. Další změny by směl parlament dodávat jen dvoutřetinovou většinou obou sněmoven.

9. Parlament kompromis obrovskou většinou odhlasoval a všichni šéfové partají se chválí. Cameron za to, že se mu podařilo "odvrátit zákon, podle něhož by tisk kontrolovali politici" a dosáhnout tím "zásadního vítězství". Clegg, že liberálové dosáhli "v podstatě toho, co chtěli". Šéf labouristů Ed Milliband zajásal, že do regulace tisku nebudou moci mluvit "ani tisk, ani politici".

Čili místo zákona je tu královský dekret zákonem podepřený. A systém regulace tak komplikovaný s tolika byrokratickými vrstvami, že veškerá korupce či politická manipulace v něm bude nedohledná. "Zakládající skupina" ustanoví "Regulační jmenovací komisi", ta založí "Stížnostní výbor" a "Hlavní radu," ty budou propojeny s "Orgánem standardů a stížností", "Orgánem arbitrážním", "Uznávací komisí", "Radou ustanovující uznávací komisi", "Orgánem oborového financování" a "Kodexovým výborem".

Nějak se při tom jásotu zapomnělo na postižená média dodatečně se ozývající refrénem "o nás bez nás". Pár jich opatrně uznává, že to ještě neznamená konec svobody tisku "automaticky" a že bude záležet na tom, jak se bude regulační orgán sestavovat, kdo v něm bude a čímu vlivu bude podléhat. Jiná už si představují, jak by asi regulace mohla vypadat, jestli se k vládě dostane mediální buldozér jakým byl Blairův Alastair Campbell. Na jaké finanční škody by přišly publikace, které by musely čelily soudním žalobám, i kdyby se obhájily jako nevinné? Kdo zaručí, že regulátoři zůstanou navždy nestranní a neovlivnitelní? Jak se má tisk bránit, jestliže nemůže vetovat sestavu regulační komise? Jak bude regulátor, soudy a stát zacházet s publikacemi, které se regulátorovi "dobrovolně" nepodřídí - jak už jako první oznámil týdeník The Spectator obrovským "NO" přes celou titulní stránku?

"Tisk je od dneška podřízený quangokratům," poznamenal jeden z mála konzervativních poslanců hlasujících proti, Douglas Carswell. "Černý den britské svobody tisku," nazval výsledek hlasování televizní redaktor a předseda Index on Censorship Jonathan Dimbleby. Prezident The Newspaper Society Adrian Jenkins prohlásil, že "tisk nemůže být svobodný, je-li podřízený státem ustavenému regulačnímu orgánu." A Daily Mail si přisadil kresleným vtipem, v němž šéfredaktorova sekretářka přijímá telefonát a šéfredaktorovi sděluje: "Volá Hugh Grant. Máme prý změnit zítřejší titulek, přepsat čtvrtou stránku a vykastrovat filmového kritika."

A jako kdyby to ještě nestačilo, před několika týdny pár novinářů objevilo, že za kouřovou clonou zákona o homosexuálním manželství parlament nepozorovaně protlačil zákon o tajných soudních přelíčeních týkajících se žalob na úřední osoby a instituce. Ten zaručí, abychom se o lumpárnách politiků, policistů a státních úředníků už nikdy nedověděli.

Není divu, že nejnovější sondáže The Economist Intelligence Unit zjišťují v Británii "hlubokou instituční krizi" v níž "důvěra v politiky je na nejnižším stupínku všech dob". Čeho se ještě budou muset od politiků dožít Češi, aby je vrátili zpět na tu nejnižší příčku společenského respektu a novinářům přiznali věčnou povinnost chovat se k politikům podle hesla amerického sloupkaře H.L. Menckena "jako pes ke kandelábru"?

Převzato z www.ceskapozice.cz