Na londýnské listopadové konferenci „Londýn už není náš: Jak masivní imigrace změnila naši metropoli“, kterou uspořádal spolek zvaný The New Culture Forum, promluvilo několik známých rodilých Londýňanů zděšených akcelerující etnickou a kulturní proměnou Londýna, který – jak před pár lety poznamenal komik John Cleese – „už není anglické město.“

„Anglie bude věčná a věčně svobodná. Pokud i pro vás znamená, co pro mě znamená,“ zpívala za druhé světové války vojákům na frontě slavná Vera Lynn. A ti si to zpívali do pochodu, spolu s cockňáckou verzí jiného válečného pochodu s textem: „Hitler má jen jednu kouli, Goering má dvě, ale malé, Himmler je na tom podobně, a Goebbels je zcela bez koulí.“

Omlouvám se, že tento text se mně nepodařilo do češtiny zrytmovat a zrýmovat na jeho melodii, kterou známe hvízdanou ve filmu Most přes řeku Kwai. V cockňáčtině, která souhlásky H a T nahrazuje heknutím ve fonetice zvaným „glotála“ (nebo též „hlasivková souhláska“ či „glotání exploziva“), se ta jména redukují na ´I´la a ´Imla, a Goeballs se rýmuje s no balls. Co je cockňáčtina a co jsou, vlastně dnes už byli, Cockneys, si povíme za chvíli.

Nyní zpět k londýnské konferenci. Stručné shrnutí debaty by vyšlo asi takto: Původní londýnské obyvatelstvo (tj. bílí Angličané a poangličtění potomci asimilovaných evropských imigrantů od francouzských protestantů, Irů a Italů po východoevropské Židy a uprchlíky z nacismu a komunismu) je z centra Londýna vytěsňováno dvěma souběžnými tlaky. Jedním je masivní islámská imigrace kolonizující chudší čtvrtě původní dělnické třídy, která je tak nucena stěhovat se ven z Londýna, v exodu přezdívaném „white flight“ čili bělošský úprk. Druhým je liberální globalizovaná elita, bílá a anglická, ale prodchnutá ideologií progresivismu, multikulturalismu, lidskoprávismu a studem za vlastní historii „imperialismu a rasismu“.

Tyto dva tlaky se spojily ve společnou frontu, která vnímá londýnskou dělnickou třídu jako v lepším případě bezvýznamné burany, v horším extrémně pravicové xenofoby a rasisty. A jako takové je i policejně a soudně stíhá. Totéž probíhá téměř ve všech větších městech po celé Británii. Nejznámějším jejím představitelem je státní mocí vytrvale pronásledovaný Tommy Robinson.

Nejzrádněji se ke své dělnické třídě zachovala „dělnická“ Labour Party, jejíž „novo-dělnický“ Tony Blair otevřel stavidla imigračním tokům a nechal je téměř nenávistně natéct do sousedství dělnického, protože mu připadalo příliš konzervativní. Starmerova Labour Party, přiživovaná a možná i v zajetí držená muslimskými hlasy a penězi, své dělníky za „rasistické“ stížnosti zavírá do vězení. „Vláda do našeho středu postavila sud stelného prachu,“ zaznělo na konferenci The New Culture Forum. A taky: „Moji předkové riskovali život na obranu této země, jen proto, aby jim byl vzat celý jejich svět.“

Východolondýnský kmen

Londýn je mezi islamizovanými městy specifický tím, že v něm zaniká po staletí vitální etnikum, jehož jedinečnost byla zaznamenána už ve 14. století: východolondýnský kmen Angličanů se specifickou kulturou, hrdým a bojovným vlastenectvím, vytříbeným smyslem pro ironii a výrazným dialektem, jehož samotný zvuk řinčí humorem. „Neznáte Londýn, dokud nepoznáte opravdového Cockneye,“ napsala Virginia Woolfe.

Z tohoto kmene vzešli Charlie Chaplin, Alfred Hitchcock a Harold Pinter. Zdejší kmenový přízvuk si hrdě zachovali herci Michael Caine, Bob Hoskins a Tommy Steele, mimo filmové plátno do něho sklouzne i Terence Stamp. Nikdy se jej nepokusil zbavit na rytíře nově pasovaný fotbalista David Beckham. Filmovým zobrazením typických Cockneys jsou Liza Doolittle a její táta popelář v muzikálu My Fair Lady. Televizní Cockneys ještě předstírají existenci v už bezmála půl století pokračujícím seriálu EastEnders. Ale ve skutečnosti přestali existovat. „Vyretušovaní z dějin,“ napsal o nich historik anglické dělnické třídy Michael Collins v eseji „Kmen, který zmizel“.

Londýn už s jiným kmenem
Konference si vyslechla rady, do kterých londýnských čtvrtí by se už raději neměl odvážit nikdo, kdo vypadá židovsky, ani žena nedostatečně zahalená, ani někdo se psem, ani chraňpánbůh někdo vypadající homosexuálně. „Toto je naše území,“ vysvětlí místní muslimové ochotně neinformovaným tazatelům. „A když se vám to nelíbí, nechoďte nám sem. Nebo rovnou emigrujte.“

Vedle výčtu nedávných teroristických útoků řečníci konference vyčíslili, jaké tempo islamizace nabrala v posledních desetiletích. Od roku 2000 přibylo 7,5 milionu imigrantů a jejich potomků. Cockňácký východní Londýn byl v roce 1960 z 96 procent britský bílý. Ještě v roce 1993 se to drželo na 92 procentech. Zlomil to v roce 2000 Blair svými přítoky na 50 %. V roce 2021 se zde bílí Britové scvrkli na 38 %. V nejvýrazněji transformované čtvrti Tower Hamlets na 24 %. Bílých Britů je méně než polovina ve 26 londýnských čtvrtích. Nadpoloviční jsou jen v sedmi čtvrtích, přitom v žádné nepřesahují 60 procent. Tucet londýnských čtvrtí má muslimské starosty a poslance. A výměna obyvatel pokračuje na plné obrátky. „Jestli něco neuděláme, budeme tu do roku 2050 v menšině,“ padlo tam varování.

Jenže udělat co? Pro začátek aspoň zastavit pokračující příliv, jak žádá think-tank Migration Watch? Tímto úkolem premiér Starmer pověřil letos v září novou ministryni vnitra, oxfordskou absolventku jménem Shabana Mahmood. Za dva měsíce od jejího nástupu do funkce jich dorazilo rekordních 10 tisíc. Ale neklaďme to za vinu jí, bylo to mimořádně příznivým počasím…

Ta konference se mimochodem konala v polském kulturním centru, které v Londýně existuje od války. Tehdy Poláci hodně přispěli k záchraně Británie. Jenže tehdy nepřítel útočil zvenčí.

Psáno pro Deník TO

_________________________________________________________________________________________
Kurasovy knihy najdete třeba zde:

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.